(ČB 12/2015) Premiéra 2010 v Divadle Reduta, obnovené představení 2013 v Divadle Na zábradlí. Režie Jan Mikulášek. Jiří Voskovec-Václav Vašák, Jan Werich-Jiří Vyorálek, Zdenička-Gabriela Mikulková/Anežka Kubátová.

Korespondence V+W? Stačilo by ji jen číst a byla by to síla. Síla poetiky, vtipu, síla humoru nebo spíš (sebe)ironie pomáhající lépe unést těžká období v životě, a síla lásky, kterou zde nazývám pevné pouto přátelství.

Byla to radost, nebo spíš práce vymyslet tu spoustu etud, kterými režisér zinscenoval a zilustroval text? Bílá scéna, tu tam s černými doplňky ne náhodou připomíná pokoj. V jednom dopise píše Voskovec Werichovi, že mu život sám připadá jako pronájem, do kterého nás někdo hodí, ale spravovat topení … si v něm musíme sami. Je to dopis, jímž reaguje na těžkou nemoc své druhé ženy. Od přítele se mu dostává podpory. Podpora je tím, co mezi nimi létá z jedné strany Atlantiku na druhý. A vzájemně, například když Werich řeší dlouhotrvající napětí v manželství.

Bíle namaskované jsou také obličeje všech tří herců, pardon ten třetí herec je vlastně herečka, která vystupuje tu jako manželka Voskovce, nebo Zdenička Werichová, případně jejich dcera Jana. V bílých maskách klaunů, v mimice herců, v jejich gestech, v celkové koncepci hry vystupuje na povrch bohatá paleta pocitů, v korespondenci V+W skrytých: od radosti přes pracovní nasazení, úspěch, rodinné a osobní štěstí i neštěstí, zklamání, také politické, k vzájemné blízkosti i stesku, k přemáhané úzkosti a strachu z nemocí, ze ztráty blízkých, ztráty sebe navzájem. Ne, není to optimistické čtení o komicích právě se ocitnuvších na forbíně, ale vyprávění lidí, kteří před sebou nic nezastírají. Myslím, že oživit dopisy se tvůrcům představení i protagonistům obou postav povedlo.

Miroslava Fůrová