(ČB 10/2015) Je dobře, že můžeme poznávat některé tradiční sbory, které se vyznačují stálostí, věrností i obětavostí svých členů. Je to vždy povzbuzením. Ve sborech „nových“ či pohraničních na těch věrných také záleží, ale pouta ke kostelu či sborovému domu u nich bývají volnější. V řadě sborů jsme se seznamovali s reemigranty, kteří přišli většinou po válce, a to ze tří území.
Volynští nám přiblížili život před mnoha lety svým vyprávěním i fotografiemi z doby, kdy na Ukrajině pilně hospodařili, věnovali se svým statkům, sadům, mlýnům, a to v čase předrevolučním. Vyprávěli o svých vztazích k místnímu obyvatelstvu: Rusům, Němcům a Židům. V kostele v Chotiněvsi u Litoměřic můžete spatřit několik fotografií mužů v uniformách, z nichž někteří prošli také dukelským tažením.
Starší generace Zelovských pamatuje na svůj Zelov a vzpomínky jsou neseny prvky národními a křesťanskými. Také oni utvářejí některé sbory. Tvoří pevný základ bohoslužeb, biblických hodin, věnují se pěveckým a trubačským sborům a příležitostně se scházejí k slavnostním setkáním.
Evangelický kostel reemigrantů v Chotiněvsi
„Místních“ není mnoho. Někteří z české menšiny ke konci třicátých let, kdy docházelo k násilí a šikanování, odešli ke svým rodinám do vnitrozemí. Tak například manželé Prudičovi, kteří si v Děčíně nechali postavit vilku, vyhledali bezpečí u příbuzných a spolu s dcerou, naší varhanicí, se vrátili po roce 1945 do poškozeného domku, který v době války převzali Němci.
Výjimečný byl životní příběh Edmunda Franze, sociálního demokrata, představujícího tu část německého obyvatelstva, která se stavěla proti válečným záměrům. Byl odveden do vojska, prožil těžké časy na ruské frontě a na konci války se dostal do zajetí v Norsku. On i jeho paní patřili po desetiletí do sborového kruhu. Nemohu nevzpomenout sestru Marii Vávrovou, která pochází z reformačního střediska Békescsaba. Po válce žila s rodinou na Slovensku, později v Lázních Kynžvart a nakonec v Jílovém u Děčína. Mnoho let se starala o kostel a dosvědčovala nesmírnou obětavost vůči postiženým.
Jiní členové sboru se přistěhovali do Děčína a okolí za prací, někteří v poválečných letech na „umístěnky“. Lidé starší generace s jistou tesknotou vzpomínají na své dřívější domácí prostředí, ale myslím, že většina zde svůj domov našla. To však již záleží do značné míry na tom, co se zde děje teď. Ale to už je téma jiné, k jehož dobrému naplnění církev může vydatně přispět tím nejpodstatnějším.
Petr Čapek