(ČB 10/2015) Ze všech stran slyšíme o „uprchlické krizi“. V České republice žádné hordy uprchlíků nepotkáváme, ale zajímat se a být informován je určitě užitečné. Z těchto důvodů jsem se vypravila do semonického sboru; s azylanty tam mají konkrétní zkušenosti. Na farské zahradě jsme hovořili s Jarmilou Boreckou a místním farářem Radimem Žárským.

Jak je to v okolí Semonic s uprchlíky
V Josefově, což je součást města Jaroměř, byly nevyužité vojenské objekty a stát zde už před časem zřídil Integrační azylové středisko. V hierarchii péče o imigranty je to vlastně poslední stupeň chráněného pobytu. Azylanti tu mohou být rok a půl, většinou dostanou jednopokojový byt. Mají za úkol naučit se česky, najít si práci, bydlení a integrovat se do společnosti.

V Kostelci nad Orlicí je tzv. Pobytové středisko pro imigranty, kam přicházejí žadatelé o azyl po registraci a podání žádosti, a mohou tam být poměrně dlouho. Čekají na vyřízení papírů, doplňkovou ochranu nebo azyl. Teprve pak přijdou do zmíněného Integračního azylového střediska v Josefově, které je ve zrekonstruovaném pavlačovém domě. Co se národnosti týče, bývá sešlost pestrá. Teď zde jsou tři syrské rodiny, Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Kubánci.

Proč lidé utíkají a jak se dostanou do České republiky
Syřani a Ukrajinci prchají před válkou, Kubánci a Bělorusové z politických důvodů. Většinou uteče muž – živitel rodiny a po čase se sem dostane díky humanitárním organizacím i žena s dětmi. Vypadá to poklidně, když se to jen tak řekne, ale rodiny cítí velikou nejistotu. Jeden Syřan vyprávěl, jak půl roku čekal na příjezd zbytku rodiny a každý den chodil brečet do lesa v hrůze, že se jim něco stalo a že už je nikdy neuvidí.

První vlaštovka s nabídkou pomoci
Jednou volala semonickému faráři Radimu Žárskému paní z Centra pro integraci cizinců, že by potřebovala nějakého dobrovolníka, který by pomáhal jedné ženě z Ugandy, která má tříletého chlapečka; šlo hlavně o to chlapečka hlídat, když má maminka kurz češtiny. Věci se ujala Jarmila Borecká, učitelka angličtiny a aktivní členka semonického sboru. Po čase jí nabídli, zda by nechtěla v Centru pro uprchlíky v Josefově učit cizince češtinu.

„Když jsem chodila nějakou dobu do azylového domu, přemýšlela jsem, jak pozvat některé lidi do kostela. Zdálo se mi, že by to bylo pro ně obohacení a že by to uvítali. Před Vánocemi se sbor zapojil do akce Krabice od bot. Vezli jsme dárky pro děti, a tak některé uprchlíky poznali i další členové sboru, mohli se s nimi bavit, zjistit, co by potřebovali a čím žijí,“ vzpomíná na začátky svého angažmá Jarmila.

Jak je to s češtinou
„Někteří jsou úplně výborní, česky se učí pilně a chtějí co nejdřív umět,“ vypráví Jarmila o jednom syrském zubaři, který byl neobyčejně motivován a byl velmi cílevědomý, chtěl být prostě nejlepší zubař v Česku. Učil se denně, kontakt s českými pacienty mu samozřejmě pomáhal a dnes mluví perfektně. Jiný Syřan se už učil doma v Sýrii, protože dávno plánoval, že uteče do Evropy a Českou republiku si dopředu vybral za svůj cíl. Pak jsou samozřejmě takoví, co se učí těžko, moc se jim nechce a do hodin moc nechodí. Tvrdí, že to nepotřebují a že na to, aby si koupili něco v obchodě, jim dorozumění rukama stačí.

Učit svou mateřštinu je náročné
Jako jazykář měla Jarmila s učením cizího jazyka dost zkušeností, ale učit češtinu – vlastní mateřský jazyk – je něco úplně jiného. Člověk je konfrontován s jeho složitostí, metodicky je třeba postupovat jinak. „Přimělo mě to přemýšlet o češtině úplně z jiného konce. Nejen Angličani píšou a vyslovují něco jinak. I v češtině je to dost komplikované. No a tvrdé a měkké i, to už je vysoká úroveň znalostí!“ přiznává učitelka. Dobré učebnice češtiny pro cizince, podle kterých se dá postupovat, jsou dnes už naštěstí dostupné. Azylanti je dostanou zadarmo a měli by se pod vedením učitele podle nich učit. Děti azylantů chodí do české školky ve městě a učí se velice rychle. Na základní škole nemají většinou s češtinou žádné problémy a doma pak brzy překládají rodičům.

Nečekané těžkosti
Někdy se ovšem ukáže, že i banální věc se může stát svízelnou. Sýrie nemá například s Českou republikou smlouvu o uznání řidičských oprávnění. Takže Syřané, kteří řídili doma auto, tady nemůžou. A udělat si řidičák znovu je pro ně dost drahé, navíc s testy v češtině dost dlouho téměř nesplnitelné.

Kontakty se sborem v Semonicích
Rodiny z Josefova zvou semoničtí často na své sborové akce. „Nedávno byl v kostele varhanní koncert a na něj přijely dvě syrské rodiny a jedna paní z Běloruska. Ze strany sboru to znamená pro ně zajet autem, ale vždy se někdo ochotný najde. Zpravidla Jarmila nebo někdo další,“ přidává se k hovoru farář Radim Žárský.

Obyvatelstvo Integračního azylového střediska se stále obměňuje, ale loni měl semonický sbor hezkou zkušenost s několika rodinami z Běloruska. Byla to větší skupina letničních křesťanů, kteří bohoslužby pravidelně navštěvovali a krásně při nich zpívali. Letničtí byli (a asi jsou dodnes) v Bělorusku pronásledováni. Říkali, že v azylovém domě každý večer u někoho pořádají bohoslužby a společně se modlí. Radim k tomu dodává: „Tihle Bělorusové nemohli dlouho sehnat u nás práci a nakonec odešli do Itálie. V létě se ale přijeli podívat, navštívili bohoslužby, zazpívali a vyprávěli, jak se jim vede.“ Na závěr školního roku byli pozváni na farskou zahradu zase Syřani. Ti mají velkou snahu se integrovat.

Lidé ze sboru pomáhají potřebným rodinám hlavně materiálně. Azylanti mají střechu nad hlavou, mají kde spát a v čem vařit. Rádi ale přijmou třeba kolo nebo tříkolku pro děti, to už je pro ně investice. Tak někteří lidé ze sboru už bicykl po dětech nebo i kolo dospělému k cestám do práce darovali. Pro semonický sbor je styk s cizinci zajímavý a obohacující.

Radim Žárský se nesoustřeďuje jen na pomoc lidí ze sboru. Na podzim se chystá seniorátní setkání rodin v Bělči, a tak i tam pozvali jednu syrskou rodinu z Josefova. „Pan Rameh hraje na arabskou loutnu a pěkně zpívá, paní vaří dobrá syrská jídla. To vše se v Bělči zanedlouho vyzkouší a navíc bude dost prostoru pro vzájemné poznávání a rozhovory,“ říká Radim a hned ukazuje na mobilu krátké video s hudební produkcí pana Rameha z letošní Noci kostelů.

Předsudky
Někteří lidé v uprchlících cítí ohrožení, považují je za barbary, kteří se nemyjí a zavlečou sem kdovíjaké infekce. Takovým Jarmila říká: „A už jsi viděl nějakého uprchlíka? Mluvil jsi s ním? To bys viděl, jak jsou čistotní, milí, chytří a často velice vzdělaní!“ Už byla řeč o zubaři; mezi azylanty bývají často učitelé, inženýři, lékaři, teď je v Josefově například také jeden šikovný zlatník, který umí vyrobit nádherné šperky. Zejména Syřani, kteří přišli ve válce o své domovy, chtějí začít jinde a pokud možno rychle. Dali až deset tisíc euro na hlavu převaděčům a jsou rádi, že jsou zde. Ani kulturně k nám nemají zdaleka tak daleko, jak by se zdálo z mapy.

V televizi vidíme spíše negativní zprávy, politici opatrně lavírují, aby nepřišli o hlasy voličů. Je velice sympatické, že u křesťanů, jako třeba těch ze Semonic, vidíme tendenci bořit předsudky a pomáhat, kde je potřeba. „A má-li sbor ochotné a angažované lidi, dělají se dobré věci snáze. Uprchlíci pro nás nejsou mytické bytosti, ale lidé z masa a kostí, o které je dobré se zajímat, a když je potřeba, tak jim pomoci,“ uzavírá naše setkání Radim Žárský.

Daniela Ženatá