(ČB 10/2015) 
Monika Žárská, lingvistka a překladatelka
Nevím. Ale protože jsem se v poslední době zabývala Přemyslem Pittrem, vím, co by udělal on. Vzal by si domů uprchlíků několik a okamžitě by jim začal vyprávět o Ježíši.

Antonín Plachý, pracovník Armády spásy
Celý problém přece nestojí na tom, zda přijmeme, nebo nepřijmeme uprchlíky domů! Od roku 1991 pracuji s bezdomovci, nikdy jsem si žádného nevzal domů. Znamená to, že to dělám špatně a že se společnost o tyto lidi nebude starat? A co ti, kteří se starají například o psychicky nebo mentálně nemocné? Nebo lidi se závislostmi, s neléčitelnými nemocemi? Máme si je také brát domů? Má odpověď tedy je, že bych si na rok uprchlíka domů nevzal, ale to neznamená, že jsem proti tomu, aby v České republice byli, nevadí mi, když je budu třeba potkávat v Opavě na náměstí nebo v našem sboru. Určitě mne celá ta situace a manipulace vůči uprchlíkům ze strany státu velice zneklidňuje a bolí.

Wiera Jelinek, farářka
Nebýt alespoň minimální vstřícnosti lidí z jiných národů, asi bych tady vůbec nebyla ani já a můj manžel, ani mnoho dalších potomků exulantů – uprchlíků pro víru a svědomí. Nebýt pohostinství lidí ve Slezsku, Sasku, Velkopolsku nebo dnešním centrálním Polsku, nevznikla by polská větev Jednoty bratrské a sestra Štěříková by dnes neměla o čem psát. To je ale jedna věc. A druhá je můj přístup dnes. A jsme si jista, ačkoli dnes beru vážně Ježíšovu výstrahu z Mt 25,42–46, že s Boží pomocí by to šlo. A se schválením sboru, protože bydlíme ve služebním bytě.

Marta Židková, spirituálka na církevní škole
Nevím. V tuto chvíli nejspíš ne. Nechci dělat ramena, že mám jasno, a pak neobstát. Neumím ani dohlédnout, jak by to zasáhlo chod mojí rodiny, práci, blízké, sousedy… Toto je situace, o které nemůžu rozhodnout sama, bez ohledu na ostatní. Musela by tomu předcházet celá řada rozhovorů a promýšlení s mými nejbližšími.

Jana Trusinová, sociální pracovnice
Já si dovedu představit, že bych doma rok uprchlíka měla. Proč? Protože potřebuje pomoct. Napadá mě otázka, proč není náš stát schopen se o tyto lidi postarat. Pokud bych byla já „příchozí“, radši bych volila přechodný pobyt v rodině než ve státním lágru.

Noemi Batlová, pastorační pracovnice
Nevzala, sama na to nemám síly ani schopnosti. Času, který trávím doma, je moc málo. Pokud by si ale náš sbor vzal na starost například jednu nebo dvě rodiny, ráda se aktivně přidám.

DaZ, foto Pavel Capoušek