(ČB 10/2015) Sešlo se nás v sobotu 5. září ve Špindlerově Mlýně nakonec asi 120. Tak ze dvou třetin Češi, z té zbývající Němci. Někteří z těch Němců byli vlastně původně Češi – tedy vlastně Čechoslováci – občanstvím, Němci jazykem a národností. Od roku 1945 jejich rodiny musely vyměnit Špindlerův Mlýn, kde žily „odjakživa“, za bavorský Marktoberdorf. Ale ne všichni se do odsunu dostali.
Stíny z minulosti
V květnu a červnu 1945 se totiž ve Špindlerově Mlýně (jako na řadě jiných míst v Čechách a na Moravě) uskutečnila série poprav, provedených bez řádného soudu. Popravení byli odsouzeni jen samozvanými soudci z řad některých špindlerovských Čechů a především členů partyzánské skupiny Nikolaj, která do Špindlu dorazila 14. května 1945. Popravy probíhaly až do konce června 1945, a kolik lidí jim padlo za oběť, se dodnes neví. Případy nebyly prošetřeny ani dodatečně, neboť spadají do období amnestovaného zákonem z 8. 5. 1946.
Památník
Těmto událostem je věnován nenápadný pomníček z „labáku“ – žulového balvanu, obroušeného vodou horského toku řeky Labe – s prostým česko-německým nápisem Odpočívejte v pokoji – V/VI 1945 a jednoduchým křížem. Na jeho podobě jsme se shodli s německými krajany z Heimatkreis Hohenelbe-Riesengebirge v Marktoberdorfu a definitivně jej navrhla Kateřina Nováková Kašparová z Hořic v Podkrkonoší. Do „labáku“, který je opravdu ze Špindlu, jej realizoval kameník Roland Hantl z Mladých Buků. Pomník stojí přímo na místě poprav – a také pravděpodobných hromadných hrobů, kam kati své oběti zakopali – na počátku cesty, zvané Věřina, nedaleko samotného centra města, směrem do údolí Svatého Petra.
Pomník nemá ani dnes za cíl soudit tehdejší události, ale ani jejich aktéry, ať už z řad popravených, nebo těch, kdo popravu provedli či o ní rozhodli. Sedmdesát let po těchto událostech chceme pomníkem připomenout, že k nim v našem regionu došlo a dát najevo, že spravedlivý soud a možnost obhajoby jsou v právním státě základním předpokladem udělení jakéhokoli trestu. A tedy že nechceme, aby k podobným událostem kdykoli v budoucnu znovu došlo.
Ekumenická bohoslužba
Vlastnímu odhalení pomníku předcházela ekumenická bohoslužba smíření v místním kostele Sv. Petra. Společně ji sloužili P. Jiří Šlégr, děkan římskokatolické farnosti Vrchlabí; Petr Chlápek, farář Českobratrské církve evangelické ve Vrchlabí; Vladimír Hraba, farář Církve československé husitské ve Vrchlabí, a Erich Busse, farář Evangelické luterské církve v Drážďanech, který také přednesl kázání. Řekl v něm mimo jiné: „Morální vina Německa, spojená se jmény Stalingrad, Osvětim, Coventry, Lidice, Rotterdam, Oradour nebo Guernica, bude ještě na našem národě ležet velmi, velmi dlouho. Ale smíření není jednosměrka. Na obou stranách vyžaduje lidi dobré vůle, děti Boží. Porozumění v Evropě rostlo tak, jak si byly evropské národy schopny přiznat celou pravdu, a to i o temných kapitolách své vlastní historie.“
Cesta ke smíření
Jako by Hartmut Koschyk, zmocněnec německé spolkové vlády pro vysídlence a národnostní menšiny na něj navázal v poselství, které do Špindlerova Mlýna z Berlína poslal: „Nejen budoucnost potřebuje paměť, i smíření potřebuje paměť. Jedno židovské přísloví to dobře shrnuje slovy: Tajemství smíření je paměť.“
Ve slušné demokratické společnosti, v právním státě má každý, i kdyby byl sebevětším zločincem, právo na spravedlivý soudní proces. Ten byl mužům, popraveným v květnu a červnu 1945 na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně odepřen. Stali se obětmi takzvané „revoluční spravedlnosti“, která ovšem se spravedlností nemívá společného zpravidla vůbec nic. Mír jejich duším.
Jakub Kašpar
náměstek ředitele Správy KRNAP, místokurátor sboru ve Vrchlabí