(ČB 10/2015) Když jsem četl článek Tomáše Pavelky „Fobie? Snad raději ne“ (ČB 7+8), říkal jsem si: Konečně se někdo pokusil v Českém bratru nastínit objektivní pohled na islám a z něho pramenící rizika pro „křesťanskou“ Evropu. Článek je psán s evangelickou laskavostí. Rozhodně však není středověce xenofobní, jak jej označuje M. Vymětal (ČB č. 9). Pouze ukazuje na rizika, která s invazí muslimů do Evropy narůstají. Znalci islámu tvrdí, že má řadu možných výkladů. Jsou muslimové mírní a laskaví, jak připomíná M. Vymětal, jsou ale i muslimové agresivní či radikální. Jsou ovšem i takoví (např. na tzv. Západním břehu Jordánu), kteří jsou zdánlivě slušní, avšak na pokyn imáma jdou a zavraždí rodinu židovských osadníků.
Kázání Petra Tureckého, připojené k názoru M. Vymětala, je srozumitelné a vůči uprchlíkům vstřícné. Cosi v něm však chybí (i když chápu, že v jednom kázání nelze říci všechno). K určité vyváženosti v něm chybí zmínka, že cizinci, pokud chtějí v Evropě zůstat, musí – ač z jiné kultury – respektovat zdejší zákony a zvyklosti. To je sice teoreticky jasné, avšak z praxe je zřejmé, že jsou v Evropě místa (některé čtvrti v Londýně, v Marseille, v Belgii…), kde silná muslimská komunita zavedla právo šaría, kde je vysoká kriminalita a kam se místní policie neodváží vkročit.
Poslyšme, co v nedávném rozhovoru pro týdeník Echo k tomuto přívalu muslimů do Evropy říká americký historik a odborník na Blízký východ Daniel Pipes: „Pokud by Evropané po imigrantech vyžadovali, ať přijmou stávající pořádek a pravidla, pak by se Evropa mohla uchovat zhruba v takovém stavu, jak ji znáte dnes. Ale to Evropané nedělají. Místo aby žádali dodržování svých pravidel, akceptují, když přistěhovalci mění evropské zvyklosti a způsob života. Především v zemích, kde je podíl muslimů největší, jako je Francie. Neznám v historii žádnou paralelu, kdy by většinové obyvatelstvo s takovým klidem akceptovalo zvyklosti a dokonce kriminalitu slabší a chudší přistěhovalecké komunity. Evropské společnosti mají ohromnou převahu a zároveň hluboké rozpaky tuto převahu použít.“
Jsem pro přijetí co možná velkého počtu křesťanů ze Sýrie, Iráku a dalších zemí – kéž by k tomu naši politici našli dost odvahy. Právě křesťané jsou ti, kdo brutalitou Islámského státu nejvíce strádají. Navíc by tito naši bratři a naše sestry mohli církev v naší zemi oživit. Avšak velká ostražitost je na místě; už dnes je zjevné, že mezi uprchlíky, kteří se tlačí do Evropy, je mnoho radikálních muslimů, kteří jsou schopni na pokyn svých šéfů zahájit dílo zkázy. Do té doby budou využívat sociální dávky bohatých evropských zemí, jakož i ochranu mnohých mešit v západoevropských zemích.
Jiří Marek