(ČB 10/2015) Nová kniha Martina Zikmunda obsahuje tři části: soubor šestnácti esejí původně určených pro čtenáře přílohy Katolického týdeníku – Perspektivy a dvanácti kázání pronesených v evangelických kostelích v Polabí, kde autor působí v duchovní správě. Klíč k pochopení názorů autora nabízí úvodní rozhovor Jana Paulase.

Evangelický duchovní pracující v Katolickém týdeníku je výjimečná kombinace a můžeme se ptát, jaké životní cesty svedly Martina k tomuto ekumenickému setkání. To prozrazuje hned v úvodním rozhovoru, když se hlásí k odkazu svého dědečka J. L. Hromádky, který, ačkoliv patřil k největším evangelickým teologům, napsal již ve dvacátých letech 20. století spis Katolicismus a boj o křesťanství. Ten autor považuje za svěží a vábivé uvedení do katolictví. Hromádkův význam v Martinově respektu ke katolicismu ale nepřeceňujme.

V rozhovoru nabízí i více inspirativních osobností (nejen) z katolického myšlenkového světa, které ho ovlivnily, a hledá i společné cesty a odpovědi na sporné ekumenické otázky. Svému dědečkovi pak věnuje celý jeden článek psaný původně pro Perspektivy, kde ho představuje jako představitele tzv. teologie krize, která vznikla v reakci na hrůzy první světové války. Popisuje zde Hromádkovu zajímavou životní cestu a slepou uličku spojení křesťanství s komunismem i jeho zklamání z invaze v roce 1968 a normalizačního selhání jeho „mírových spolupracovníků“.

Soubor esejí psaných pro Katolický týdeník je nejzajímavější částí knihy, kde Martin nabízí čtenáři řadů fundovaných sond do náboženského světa i portrétů zajímavých osobností. Nabídne srovnání Martina Luthera s papežem Benediktem XVI., přiblíží Jana Husa, papeže Františka nebo nedávno zesnulého německého prezidenta protestantského vyznání Richarda von Weizsäckera. Do hloubky jdou i jeho sondy o ruské okupaci Krymu nebo konfliktu v Sýrii a o islamistickém násilí. Poněkud diskutabilní může být názor, že ruská podpora prezidenta Asada je mnohem smysluplnější než americká letitá destruktivní politika vůči Iráku a Sýrii, jejímž výsledkem je pravý opak toho, oč Američané usilovali. Každodenní znepokojivé zpravodajství o hrůzném násilí v kdysi kulturní zemi a proudy uprchlíků na cestě do Evropy nás ale musí nutit k zamyšlení nad tím, jak je možné toto bezpráví zastavit. Inspirativní i pro evangelické čtenáře jsou dále ekumenické eseje o Marii jako patronce ekumenismu nebo o christologickém zaměření svátku Krista krále.

Ke čtení poslední části knihy, souhrnu kázání, je potřeba více klidu a soustředění, kázání je přece jen především mluvené slovo, útvar, který patří na kazatelnu. Kázání jsou až na dvě žalmové výjimky a jeden oddíl z Matoušova evangelia zaměřeny na výklad knih proroka Samuela. Závěrečný text na Žalm 90 pak kazatel pronesl v den devadesátých narozenin svého otce MUDr. Vojtěcha Zikmunda. Ten otevírá evangelijním povzbuzením o lidské nepatrnosti a pomíjivosti, která nemusí být poslední skutečností, ale je pravým opakem, směřujícím k věčnosti.

Martin je i autorem knižních rozhovorů s politikem a politologem Petrem Pithartem a afrikanistou a islamologem Lubošem Kropáčkem, jak na sebe prozrazuje v úvodním rozhovoru. Máme tedy před sebou další knihu inspirativního myslitele a publicisty, který se pohybuje se značným politologickým rozhledem na pomezí evangelické a katolické tradice. Název Hledat Pánovu tvář autor vybral podle hlavního motivu života sv. Vojtěcha, libického rodáka, kde Martin působí jako farář. A tak i svatovojtěšská tradice rozšiřuje myšlenkové spektrum evangelíka, jehož názory stoji za to sledovat.

Jan Kirschner

Zikmund, Martin: Hledat Pánovu tvář. Katolický týdeník 2015, 245 s.,

ISBN 978-80-86615-39-4