(ČB 7-8/2015) Váhal jsem, zda těchto pár řádků nenazvat jinak: Kým může být M. J. Hus? On však sotva bude někým jiným, než kdysi byl. Pro nás dnes, on, jako veliký zjev českých dějin, může opravdu být něčím. Přístupů je pochopitelně řada. Ale Husův odkaz se nestane ničím přínosným pro nás vůlí zvenčí, stane se něčím obohacujícím pouze tehdy, bude-li česká společnost i my v církvích na jeho osobnost a dědictví tvořivě reagovat.
Hus může být otazníkem
Velkým otazníkem ve vztahu k naší přítomnosti. Může být výrazným otazníkem za otázkou, co jsme dnes vlastně zač (jako Češi, jako křesťané). Proč nic nevydržíme? Proč tak kličkujeme při nesení odpovědnosti? A proč tak utíkáme před následky svých (především špatných a nerozumných) rozhodnutí? Proč si chceme stlát tak příjemná a měkká lože, když si je vlastně ani nezasloužíme? Takový otazník bychom potřebovali proto, abychom byli srozumitelnější a přijatelnější pro ostatní. Bez takového otazníku pouze mlžíme a nikdo vlastně neví, oč nám jde. Naše životní snažení tak po sobě zanechává spíše pachuť než výzvu k následování.
Hus může být vykřičníkem
Znamením, které následuje na výzvu nebo zvolání. To by adresoval směrem k církvím, tedy k nám, kdo v jeho stopách pokračujeme. Asi by se hodně divil, že dnes existuje tolik denominací a že žádná z nich není lidem Kristovým. Že stále soutěžíme na náboženském 
trhu o své body, že se podobáme ukoptěným médiím, která sledují především to, kolik lidí přišlo či se naladilo na příjem. Tak málo je vidět ten, kdo by rozuměl jeho výzvě, aby láska a respekt k Pravdě, tj. Kristu, byly směrnicí a výzvou, které jsou schopny posouvat zavedené řády, tradice a pravidla. Které dokážou problematizovat kodexy a posouvat to staré k novému, tj. ke svědečtějšímu uskutečňování vůle Kristovy, aby v lásce jeho lid jedno byl.
Hus může být i tečkou
Ale až poté, kdy budeme schopni se s jeho zápasem srovnat a sebekriticky konstatovat, že jsme se mu nezpronevěřili a naplnili to, oč mu šlo. Zatímco Hus jako otazník a vykřičník nad námi nekompromisně visí, na Husa jako tečku ještě nenastal čas. Škoda.
Zároveň však je letošní připomínka jeho upálení obnovenou příležitostí poznat základy jeho postojů, poučit se z nich a tvořit podle nich sebe a svůj život. Tím že Hus ještě není tečkou za naším snažením, otevírá se pro nás prostor. Je čas, abychom jej právě my konečně využili a dobře vyplnili. Obávám se, že příliš možností k nastavení oprav pro civilizaci, tj. i pro nás, není.
Joel Ruml, synodní senior
(psáno pro Zpravodaj pražské arcidiecéze římskokatolické církve 6/2015)