(ČB 7-8/2015) Nestává se často, že by se Češi na něčem sjednotili. Zdá se však, že v posledních měsících tato vzácná chvíle nastala. Nelze prý přijmout do naší země uprchlíky, kteří se snaží do Evropy dostat z rozvrácených zemí severní Afriky a Blízkého východu. Hlavním důvodem odmítnutí je obava, že muži, ženy a děti vyrostlí v odlišné kultuře a často i jiném náboženství rozvrátí naši evropskou civilizaci.

V té souvislostí stojí za to připomenout jedno výročí. V červnu uplynulo 120 let od narození Přemysla Pittera. V roce 1945 tento pozoruhodný muž a zbožný křesťan zorganizoval humanitární akci na záchranu dětí, kterým ve válkou rozvráceném Československu hrozila smrt. Dohromady zachránil 850 životů.

Pomoc původně mířila především k židovským dětem, kterým konec války přinesl osvobození z koncentračních táborů. Brzy se však ukázalo, že záběr pomoci je třeba rozšířit. Válka sice skončila, tábory nikoliv. Češi do nich začali zavírat rodiny Němců, které měly jít do takzvaného odsunu. Když Přemysl Pitter zjistil, v jak otřesných podmínkách musí německé děti žít, začal pomáhat i jim. Během odsunu pak usiloval o to, aby německé rodiny zůstaly pohromadě.

Připomeňme, že drtivé většině Čechů se tehdy Němci jevili jako „jedna jediná veliká lidská nestvůra“, jak řekl v jednom svém projevu prezident Edvard Beneš.

Po komunistickém převratu odešel Přemysl Pitter z Československa do exilu. V emigrantském táboře Valka nedaleko Mnichova se věnoval uprchlíkům, kteří utíkali na Západ před komunistickou totalitou. 

Adam Šůra