(ČB 7-8/2015) Jak se ve víře vyrovnat – nebo co jiného dělat? – s vyvražďováním Židů a všemi dalšími hrůzami druhé světové války? Jak při pohledu na současný Izrael nezapomenout na osudy palestinských Arabů? Jak vzít vážně židovství, které se po staletí bránilo křesťanské misii, a přece umět potkat Židy, kteří svou cestu k mesiáši Ježíši nalezli? Tyto otázky, nad nimiž čas od času v církvi vzplanou nekončící, ale stejně stále vzrušující debaty, klade ve svém románu Daniel Stein, překladatel ruská spisovatelka Ljudmila Ulická.
Jazyky se hodí
V své knize skládá mozaiku životního příběhu Oswalda Rufeisena, židovského mladíka z Polska, nadšeného sionisty, který se v nacisty ovládaném městě díky své dvojjazyčné výchově a pod cizí identitou („uměl jezdit na koni“) uchytí jako překladatel u SS, zachrání několik stovek obyvatel ghetta v běloruském městě Mir, je prozrazen, žije s partyzány a později nalezne úkryt v katolickém klášteře. Ještě během války přijímá křest, vystuduje teologii a působí jako karmelitánský kněz. Na jeho přání jej řádoví představení v padesátých letech po několika letech kněžské služby v komunistickém Polsku vyšlou do kláštera na Karmelu v izarelské Haifě.
Bratr Daniel
Rufeisen, který přijal jméno „bratr Daniel“, by jako řeholník býval mohl v Izraeli dlouhodobě žít s pasem cizince. Jenže on sám nikdy nepřestal být Žid. Nedlouho po příjezdu do Izraele podává v sutaně a s křížem na krku plynnou hebrejštinou žádost, aby mu bylo podle izraelského Zákona o návratu přiznáno občanství. (Zákon o návratu, hebrejsky Chok ha-švut, přijatý v roce 1950, stanoví, že „každý Žid, který o to stojí, získá v Izraeli právo a průkaz přistěhovalce“.) Jeho případ vyvolal celonárodní debatu. Kauza nakonec skončila na stole izraelského nejvyššího soudu. A ten v roce 1962 vynesl precedenční rozhodnutí, že Žid, který konvertoval ke křesťanství, na automatické občanství ztrácí podle Zákona o návratu nárok. Občanství pak Rufeisen samozřejmě získal rozhodnutím o naturalizaci, neboť nikdo z úředníků nechtěl začít spor se zasloužilým bojovníkem proti nacismu. Až do své smrti v roce 1998 pak Rufesien žil v Haifě. V blízkosti karmelitánského kláštera vybudoval hebrejsky mluvící katolické společenství, otevřené zejména nežidovským manželkám židovských přistěhovalců ze Sovětského svazu. A mnoha dalším, kteří se v životě neuchytili.
Román není dokument, je to umělecké dílo
Zhruba tolik lze nalézt ve Wikipedii. Jenomže Ljudmila Ulická, jedna z nejvýznamnějších spisovatelek současného Ruska, o bratru Danielovi nepsala dokument, ale román. Který z obou žánrů je pravdivější? A co je to vůbec pravda o člověku? Ulickaja tu každopádně se čtenářem hraje rafinovanou hru. Nejprve tím, že si zcela rozváže ruce pro románovou fabulaci, když nepíše o Rufeisenovi, ale o Danielu Steinovi. V jednom rozhovoru vzpomíná, jak se v devadesátých letech pod dojmem osobního setkání s Rufeisenem pustila do překladu jeho životopisu z pera americké historičky holokaustu Nechamy Tecové. Tu a tam jí v její knize V jámě lvové Život Daniela Rufeisena (Oxford 1990) něco nesedělo, Daniela prý poznala jinak, a proto kontaktovala autorku. Ta jí prý po několika zvídavých dotazech podrážděně navrhla: „A nechcete si tu knihu raději napsat sama?“ Ulická se tedy pustila do díla pravdivějšího než dokument. Jenže sotva přizná, že píše román, už předstírá dokumentární styl, deníkové záznamy střídají osobní korespondenci, protokoly gestapa zase svodky KGB a izraelské policie, nezasvěcení se nejdůležitější reálie a základní osnovu příběhu dozvědí z nahrávky besedy, kterou bratr Daniel jako pamětník šoá vede se školáky v dnešním Německu. Danielův osud vnímaný očima jeho rodného bratra, očima bývalých spolupartyzánů a jejich dětí i očima církevních hodnostářů v Izraeli, ve Vatikánu a v Rusku vypoví také mnoho o tom, čí oči se tu dívají. Vypoví o zamotaném životě v dnešním Izraeli, v němž Daniel od dětství toužil žít a zemřít a do něhož se svými sny a představami přicházejí vlny přistěhovalců, poutníků a hledačů. Barvitě dá zaznít komunistickému snu meziválečné a poválečné Evropě, sionistickému snu americké i postsovětské provenience. Českého čtenáře zaujme, že se knihou několikrát mihne postava profesora Neuhause, odborníka na dobu Ježíše Krista, původem z Čech, jenž je Danielovým intelektuálním mentorem. Za postavou potrhlého profesora se skrývá David Flusser. Rufeisen zahynul při autonehodě, když se vracel z návštěvy u Flussera. Kromě zmíněného životopisu americké autorky existuje o Rufesienovi izraelský dokument Amira Gery Bratr Daniel, poslední Žid, volně k vidění na YouTube (https//www.youtube.com/watch?v=AZtHQ8gDIxY).
Román Ljudmily Ulické je ale víc než dokument. Nalezla jazyk, kterým podala příběh věčného překladatele mezi jazyky a kulturami, ba snad i mezi nebem a zemí. Řekl bych, že za teology odvedla ohromný kus práce, protože strhujícím způsobem nastoluje témata, kvůli nimž zde církev je. Možná proto je tu knihu tak těžké odložit.
Petr Sláma
Ljudmila Ulická, Daniel Stein, překladatel, Praha a Litomyšl 2012, 408 stran, z ruského originálu přeložila Alena Machoninová.