(ČB 4/2015) Edita Štěříková (*1937) studovala v letech 1955–1960 na FF UK v Praze obor archivnictví. Po promoci jí bylo upíráno právo na práci v oboru i mimo obor. Krátce se jí podařilo uchytit v Okresním archivu v Chebu, nějaký čas směla pracovat jako sekretářka u Lesního závodu v Kynšperku a v roce 1968 v podnikovém archivu Oborového ředitelství Hnědouhelných dolů v Sokolově, brzy jí však hrozila znovu nezaměstnanost. Východiskem pro ni byla na podzim 1969 emigrace do NSR. Tam našla práci nejprve ve Frankfurtu nad Mohanem u Frankfurtské historické komise a od roku 1972 byla šestadvacet let archivářkou Evangelické církve hessensko-nassavské.

Mnoho let se soustavně věnujete studiu života českých a moravských pobělohorských exulantů. Co vás k tomuto tématu přivedlo?
Jak v české, tak v německé literatuře jsem se dočetla, že můj zájem o české exulanty pramení ze skutečnosti, že jsem od roku 1969 sama žila v emigraci. Není to pravda, začala jsem se tím tématem zabývat hned po studiu, ale na delší cesty do zahraničních archivů tehdy nebylo ani pomyšlení. Moje maminka měla oba své kořínky v Husinci u Střelína ve Slezsku, to by byl mohl být dobrý podnět k mé práci, ale nebyl primární. Když jsem začínala rozum brát, byl můj otec evangelickým kazatelem v reemigrantském sboru v Novém Městě pod Smrkem a později se stal farářem rovněž v reemigrantském sboru v Nejdku u Karlových Varů. V Novém Městě tvořili sbor převážně reemigranti z Polska, v Nejdku ze Slezska. Jejich začátky v Čechách nebyly snadné. Mně připadalo, že jejich největším problémem je, že neznají důkladněji svou exulantskou historii, a tudíž sami přesně nevědí, kým jsou. Nikomu nedokázali svou minulost přesvědčivě vysvětlit, a tudíž se nemohli ani účinně bránit. Proto jsem si předsevzala ujmout se exulantské historie, ale pro takovou práci tehdy nebyla příznivá doba.

Mohla byste čtenářům Českého bratra stručně představit své jednotlivé knihy tak, jak jste je postupně psala?
První knížečka, nazvaná Z nouze o spasení. Česká emigrace do pruského Slezska (Praha 1992), je katalogem k výstavě, která se uskutečnila v Nejdku k 250. výročí náboženské emigrace do pruského Slezska. Měla být pro ještě žijící reemigranty, jejich potomky i jejich spoluobčany jakousi základní informací. Překvapilo mne, že katalog vzbudil pozornost i mezi historiky. Potěšil mne také zájem některých v Čechách rozptýlených exulantských potomků.

Země otců. Z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů (Praha 1995, II. revidované vydání v roce 2005) měla být poněkud hlubším pohledem do reemigrantské historie. Tisk se katastrofálně nezdařil, kniha však přesto našla ohlas.

Na cestách za prameny k dějinám náboženské emigrace do pruského Slezska mne velmi zaujaly autobiografie a biografie exulantů osmnáctého století v archivu původně českého exulantského sboru v Berlíně. V Čechách tehdy pracovala Ekumenická komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16.–18. století. Domnívala jsem se, že zveřejnění podstatných částí ze životopisů českých exulantů bude zajímavým přínosem do diskuse. Tak vznikla kniha Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století (Praha 1999). Avšak moc jsem neuspěla. Mnozí čeští historici považují exulantské životopisy za příliš tendenční a neprávem je vnímají jen jako méně významné ilustrace. Ačkoliv se snažím psát populárně vědecky, aby exulantská historie zaujala i nehistoriky, tato kniha nenašla ani mezi reemigranty velký zájem, protože berlínskou exulantskou historii nepovažovali za svou vlastní.

Pozváni do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku (Praha 2001) je knihou, která byla mým původním cílem. Chtěla jsem vylíčit vznik exulantských kolonií, které založili předkové pozdějších reemigrantů ze Slezska, Polska, Ukrajiny i Volyně, a tím pomoci poválečným reemigrantům nalézt svou exulantskou identitu. Prameny se dost těžko shledávaly. Především práce v některých polských archivech byla nesnadná a nákladná. Za příznivějších podmínek by se v Polsku jistě daly nalézt ještě další zajímavé prameny.

Knihu Zelów. Česká exulantská obec v Polsku (Praha 2002, II. nezměněné vydání Praha 2010) jsem neměla v úmyslu psát, umluvili mne k ní zelovský farář Mirosław Jelinek a jeho manželka Wiera. Byla to práce velmi spěšná, musela být hotova do oslav 200. výročí založení Zelówa v roce 2003. Dílo vzniklo především na základě tamějšího bohatého farního archivu.

Pokud se v Čechách vůbec někdy mluvilo o exulantech (kromě Komenského, Skály a Stránského), pak většinou jen o exulantech české národnosti. Připadalo mi to nespravedlivé vůči exulantům národnosti německé. To bylo podnětem ke vzniku knihy Exulantská útočiště v Lužici a Sasku (Praha 2004).

Práce Stručně o pobělohorských exulantech (Praha 2005) byla přáním občanského sdružení Exulant. Snad proto, že je to na rozdíl od ostatních knih knížečka útlá, našla odbyt. Mohla jsem do ní pojmout i něco z toho mála, co se mi podařilo zjistit o exulantech na mé první cestě do slovenských archivů.

Napsala jste ale i jednu knihou beletristickou.
Knihu Exulantský kazatel. Biografická novela o Václavu Blanickém (1720–1774), zakladateli exulantských kolonií v pruském Slezsku (Praha 2007) bych snad ani neměla zmiňovat, právě proto, že nejde o populárně vědeckou, nýbrž beletristickou práci, která se však těsně přidržuje Blanického korespondence. Protože kniha Pozváni do Slezska nenašla mezi reemigranty ohlas, jaký bych si byla přála, chtěla jsem čtenářům přiblížit kousek exulantské historie tímto čtivějším způsobem.

Vaše studium směřovalo na sever od našich hranic, exulanti však směřovali i na východ a jihovýchod, do Uher.
Měla jsem v úmyslu pustit se také do soustavnějšího zpracovávání dějin náboženské emigrace, která směřovala do Uher, tedy na Slovensko a do Maďarska, ale toto předsevzetí jsem musela brzy vzdát. Můj manžel (sám reemigrant z Friedrichova Hradce) mne v mém bádání po celá léta velmi podporoval už tím, že byl ochoten trávit naše dovolené na cestách za historickými prameny, a ani peněz nelitoval, nemluvě o tom, že se staral o všecky potřebné modernější technické záležitosti, s nimiž bych si sama hned tak nevěděla rady. Koncem roku 2005 však onemocněl a další neklidné a namáhavé cesty od archivu k archivu nepřicházely v úvahu. Protože mne beztak už déle lákal herrnhutský archiv, v němž lze nalézt nepřeberné množství zajímavého materiálu, začali jsme jezdit do Herrnhutu. Herrnhutským archivářům vděčím za poskytnutí optimálních pracovních podmínek. Tak vznikly další knihy:

Kniha Jak potůček v jezeře. Moravané v obnovené Jednotě bratrské (Praha 2009) líčí vznik kolébky obnovené Jednoty bratrské z hlediska moravských exulantů. Dosud se herrnhutská historie přidržovala hlediska Zinzendorfova, které je poněkud jiné. (Rozšířené vydání knihy vyšlo i v německém překladu: Mährische Exulanten in der erneuerten Brüderunität im 18. Jahrhundert, Herrnhut 2012.)

Knížečka Matouš Stach, moravský misionář v Grónsku (vydal Moravian v nakladatelství Samuel, Praha 2012) byla přáním historicko-vlastivědné společnosti Moravian v Suchdole nad Odrou.

Když jsem se probírala starými spisy obnovené Jednoty a mezi nimi i mnohými dopisy exulanta Christiana Davida, neodolala jsem svému přání vyvést tohoto obdivuhodného, originálního a pokorného tesaře ze zapomenutého ústraní, které mu v historii obnovené Jednoty určil Zinzendorf. Kniha Christian David, zkladatel obovené Jednoty bratrské (vydal Moravian v nakladatelství Samuel, Praha, 2012) je první obsažnější biografií nejdůležitějšího Zinzendorfova spolupracovníka, bez jehož přičinění by se byl Herrnhut brzy po jeho založení nejspíše rozpadl. (Kniha vyšla i v němčině: Christian David, 1692–1751. Ein Lebensbild des Gründers von Herrnhut und Mitbegründers der erneuerten Brüderunität, Herrnhut 2012.)

Poslední kniha, Moravské exulantky v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. Obrazy ze života (Praha 2014), obrací v obnovené Jednotě pozornost k ženám. Pro osmnácté století bylo postavení žen v obnovené Jednotě bratrské výjimečné. Častěji to bývá v literatuře jen všeobecně a pochvalně zdůrazňováno. Zajímalo mne, jak vypadal život žen veřejně činných ve sboru a v misii v praxi. Byl to život obětavý, ale nebyl snadný. O činnosti Anny Nitschmann se rovněž rádo píše, ale zas jen spíše všeobecně a ve smyslu Zinzendorfově. Zpracování její biografie chybí. Vztah Zinzendorfa k Anně Nitschmann je choulostivou částí bratrské historie, avšak nemá smysl ji přehlížet. Snažila jsem se tedy proniknout o kousek dál, do tajů skutečného života, takového jaký byl a jak se zrcadlí v historických pramenech.

Tolik k mým knihám, které vyšly v České republice. Až na dvě výše uvedené výjimky vydalo všecky nakladatelství Kalich, některé v koedici s Občanským sdružením Exulant.

Vaší poslední zmíněnou knihou jsou „obrazy ze života“. Jak se lze badatelsky přiblížit k tak intimnímu žánru, jako je tento? Mohla byste čtenářům přiblížit metodu svého studia i psaní?
Nemám se čím chlubit, moji vysokoškolští učitelé mne učili lepším způsobům. Když přijdu do archivu, musím se nejdříve prokousat inventáři. U toho bývám ve svém spěchu dost nervózní, protože ta práce nepřináší hned konkrétní výsledky. Některé archivní fondy jsem natrefila neuspořádané, to byl nemalý problém, ale tam, kde mne archiváři kolegiálně pustili do depozitářů, jsem měla docela šťastnou ruku, abych vyhmátla důležité. Když konečně vyhlédnuté spisy dostanu do ruky, nesplní každý mé očekávání. Každá troška je však dobrá. Je to docela vzrušující a velmi intenzivní práce. Přečtu mnoho zajímavého, ale nestačím si v té nezbytné rychlosti všecko poznamenat, soustřeďuji se na nejdůležitější. To je dáno tím, že i pracovní dovolená je časově omezena. V posledních letech mi byly úžasnou pomocí digitální fotografie. V Herrnhutu jsem této vymoženosti za manželovy vydatné pomoci hodně využívala. Doma jsem pak mohla v klidu rozluštit i nejobtížnější škrabanice a nedbalé poznámky. Přečetla jsem herrnhutské sborové i některé soukromé deníky, dopisy, životopisy i mnohé mezi spisy zapadlé lístky a lístečky. Sice jsem z herrnhutského archivu ještě zdaleka nevyčerpala všecky informace exulantů se týkající, ale přečetla jsem přece jen dost spisů, a tak jsem nasbírala i data k jednotlivým osobám a jejich osudům a dozvěděla jsem se někdy i víc, než jsem hledala.

Mne fascinuje, že jde vlastně o celý jeden velký „paralelní svět“ k několika staletím našich dějin. O život, který se odehrával za našimi hranicemi, ale přitom je a měl by zůstat nedílnou součástí naší národní paměti. Co byste doporučila mladému člověku, kterého by tento „paralelní svět“ na sever od naší země dnes začal zajímat? Kam by měl vyrazit nejdříve? Koho hledat? Po čem se ptát na prvním místě?
Právě to mi leží na srdci, aby exulantská historie našla své patřičné místo v národní paměti. V minulosti bylo o českých exulantech sice psáno (Gustav Skalský, Ferdinand Hrejsa, v zahraničí Ch. A. Pescheck, Georg Lösche, Eduard Winter), ale exulantská historie zůstávala jen mezi několika málo historiky. Z národní paměti byla tato část českých dějin vytlačována jako nepříjemná kapitola. Jen Komenský se pro svůj evropský věhlas nedal přehlédnout. Když čtu práce dnešních historiků, mám dojem, že se situace dosud o mnoho nezlepšila. I Alois Jirásek je se svými výstižnými romány o emigraci stavěn do kouta. Tak žel došlo k sotva nahraditelným ztrátám paměti. O některých exulantských koloniích dnes víme jen, že byly (například Prettin u Marklissy, dnes Jurków u Leśny; Schöneheide u Frankensteinu, dnes Przedborowa u Ząbkowic Śl.; Schwentnig, dnes Świąntniki u Svídnice), a o jiných už ani to ne. Druhá světová válka a poválečné změny zničily mnoho nenahraditelného archivního materiálu. Přála bych si, aby mladí historici posbírali alespoň zbylé střípky této ztracené paměti.

Která osobnost českého a moravského pobělohorského exilu vám nejvíce přirostla k srdci? Která se vám zdá nejvíc inspirující pro naši současnost? A čím?
Nejlepší odpovědí na vaši otázku mi připadá Daniel Pakosta, který však nebyl typický exulant, protože o jeho emigraci rozhodli rodiče. Nezdařená emigrace a tehdy v Čechách panující poměry byly příčinou jeho velkého dětského utrpení a těžkých duchovních zápasů. Způsob jakým se vyrovnal se svým osobním údělem byl pro tehdejší dobu neobvyklý, ale zamyšleníhodný. Zakládal se na pokoře a lásce. Jeho osobnost bych proto chtěla znovu připomenout v příští knize, která je již připravena a snad vyjde v letošním roce pod názvem Více sluší poslouchati Boha než lidí. Několik životních příběhů a úvahy o konfesionalizaci a době mezi dvěma výročími. 600. výročím upálení mistra Jana Husa, 70. výročím reemigrace potomků českých exulantů.

ptal se Jan Šulc