(ČB 3/2015) V loňském lednovém čísle jsem se zamýšlel nad proměnou chalupníka z vesnice na dělníka v městském slumu. Byl to pohled za kořeny našeho myšlení, vězícími v 19. století. V letošním roce, které se ohlíží za stoletím dvacátým, tu ocelové město máme zase. Proč o tom znovu? Málokdo z nás je totiž dnes tím topičem, který by roztáčel kola ocelového města. Většina z nás se už veze. Spíše ale přemýšlí, kdo to řídí. Když jsem konzultoval autora letošní řady, o co vlastně v čísle jde, odkázal na jednoho ze současných filozfů: Dvacáté století ovládl triumvirát přírodovědec-technik-ekonom. Pro hodnoty sedláka, rytíře a kněze starého světa už není místo. Pro poezii, ctnost, tajemství už není místo. Toho jsme se loni v závěru ostatně již dotkli.
Člověk dneška má začasto pocit, že by tyto věci rád vnesl zpátky. Přírodovědec-technik-ekonom mu však řeknou: To by bylo hezké, ale nejde to. Má pocit, že je šálen. Že mu lžou, ale on nemůže nic dělat, protože mechanice ocelového města nerozumí. Proklíná ocelové město a nejraději by utekl do luhů a lesů. Ekonom mu jemně připomene, že to nejde. A tak jde milý obyvatel ocelového města naštván spát.
V luzích a hájích by ale možná zažil totéž. V nenápadné, leč úžasné knize V indiánském zajetí, souboru zkušeností bělochů, unesených indiány, popisuje jeden ze zajatců kouzelný rozhovor s Indiány o bobrech. Zajatec, plod vzdělání 18. století, chce ukázat indiánům znalost přírody a řekne: Bobři žerou klacíky. Houby, říkají indiáni, žerou ryby – proto žijou ve vodě. Klacky jsou na suchu. Zajatec se snaží argumentovat – ale co on, člověk z města, bude lovcům vysvětlovat, co žere bobr. Bobr skutečně žere klacíky. A ovšem indiánští lovci jinak perfektně ovládali své prostředí. Ale přecenili se – a neměli chuť poslouchat rady někoho, kdo nemluví jejich řečí. Již před průmyslovou dobou vládla světu cechovnost – lidé, kteří beze sporu hodně umí snadno sklouznou k tomu, že vědí všechno. Z pohledu Indiánů však asi bylo celkem rozumné nebrat rady od někoho, kdo v životě nebyl v lese. Kdo to má jen z knížek.
Člověk dneška se nechce vzdát. Také si něco nastuduje. Po pravdě řečeno ale za kratší dobu, něž jakou se náš indiánský zajatec musel učit, co žere které zvíře: Do jídla nám dáváte éčka! Možná jste ale viděli vtipný obrázek, který ukazuje, že běžné vejce či banán lze popsat zcela jako soubor různých éček.
Opravdu mnoho lidí má dnes pocit, že svému světu nevládnou. Ale na rozdíl od triumvirátu přírodovědec-technik-ekonom neudrží pozornost déle než deset minut. Po ruce je jim jen senzační spiknutí, opravdu spíše ta bobří logika (ryba ve vodě, klacek na suchu, bobr žere ryby). Není divu, že se jim lidé, kteří věnovali své mládí studiu, smějí. A že mají dohromady pocit, že se starají o děti.
A to je právě to neblahé zaklesnutí dnešní doby: Většinu populace tvoří lidé doufající ve své přirozené vnitřní bohatství, kteří se nemusí nic učit. Ekonom zde přirozeně vidí potenciál. V 90. letech minulého století měl kde kdo doma takový ten kazeťák, co na něm blikala barevná světýlka. Často zaujal místo gramofonu s dvěma reprobednami. Technik, díky znalostem od přírodovědce, ví, že taková mašinka nemůže nikdy hrát jako gramofon. Ale byla tam ta světýlka. Nebo třeba operační systém Windows Vista byl ve své původní podobě velmi svižný. Dokud nepřišel člověk z oddělení marketingu a neřekl: Lidé by tam chtěli ještě to a to. Technik zvedl obočí, ale dodal to tam.
Svět rozhodně není ovládán žádným spiknutím. Marnost našeho současného světa je spíš v tom, že běžný člověk je příliš pyšný na to, že pochopil techniku – a ekonom, přírodovědec i technik naopak nemají dost hrdosti na to, aby mu odporovali.
Ocelové město má naději jen v Kristu, který je věčný Logos. Jen v tom, že ekonom, přírodovědec i technik přijdou k tomu, že i přes své dlouhé studium poznávají jen řády, podle kterých už věci jednou stvořeny byly. Že budou mít dost hrdosti na to říci: Tyhle blbosti pro vás dělat nebudu.
A ovšem ještě víc v tom, že „běžný člověk“ spolkne svou pýchu, ve které se domnívá, že se nemusí nic učit, že všechno mu dává intuice. Jako by nemusel mít žádný respekt před tím, kdo spolu s ním stvořil třeba i elektřinu. Však vezměme jen to, že člověk dneška proti mechanice, proti systému Ocelového města postaví nejspíš písničku, nějaký protestsong. A ovšem hudba, to je zrovna ta skoro nejčistší matematika.
Tomáš Pavelka