(ČB 3/2015) Ing. Dana Drábová Ph.D., dr. h. c. (*1961) vystudovala po gymnáziu Jadernou a fyzikálně inženýrskou fakultu ČVUT, obor dozimetrie a aplikace ionizujícího záření. Deset let pracovala v Centru hygieny záření Institutu hygieny a epidemiologie. Pak byla tři roky ředitelkou Státního ústavu radiační ochrany. Od roku 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. V letech 2006 až 2009 předsedala Asociaci západoevropských jaderných dozorů. Od roku 2011 je místostarostkou města Pyšely. Technická univerzita v Liberci jí udělila v roce 2013 čestný doktorát za propagaci vědy.

Co vás přivedlo ke studiu jaderné fyziky?
Když se dnes dívám zpátky, čím dál víc vidím, že náš život je řízen víceméně náhodnými vlivy. Nebo – řekněme – nesystémovými. Spousta věcí se poskládala dohromady a z toho vyústila volba tohoto oboru. Přírodní vědy mi šly vždycky líp než ty humanitní. Nemám moc dobrou paměť, a tak jsem byla vždycky ráda, když jsem si věci nemusela pamatovat, ale mohla si je odvodit. Mám sice docela dobrou prostorovou představivost, ale dostat to na papír nebo do rukou bylo nesnadné. Takže jsem se chtěla vyhnout technickému kreslení a podobným disciplínám. Při rozhodování po maturitě z toho všeho vyšla jaderná fyzika. A musím říct, že to byla dobrá volba.

Na začátku své profesní kariéry jste pracovala v Centru hygieny záření a zabývala se ochranou před škodlivými účinky ionizujícího záření. Jak vzpomínáte v této souvislosti na černobylskou havárii v roce 1986?
To byla obrovská životní zkušenost a také motivace. V oblasti dozimetrie a ochrany před účinky záření se pohybuji celý život a nevím, jestli bych u toho zůstala, nebýt černobylské katastrofy. Bylo mi tehdy pětadvacet, chtěla jsem ten obor dělat, byla to obrovská akce a mladý člověk je rád akční. Postupně se začaly nabalovat další souvislosti – prostě to bylo z odborného hlediska velice zajímavé. Nebýt Černobylu, asi bych nebyla tam, kde jsem.

Potřebujeme dnes jaderné technologie?
To víte, že ano. Když slyšíme jaderné technologie, máme tendenci to propojovat hned s jadernými elektrárnami, ale to je ta menší část, i když hojně diskutovaná a kontroverzní. Z většiny jaderných technologií má člověk veliký užitek. Bez jaderných metod si vůbec nedovedeme představit například dnešní medicínu. Je to nejrozšířenější oblast, kde se s jadernou energií setkáváme. Tím to také všechno začalo. Zkratka jaderná energie rovná se jaderná elektrárna, je naprosto nepatřičná. I kdybychom jaderné elektrárny přestali provozovat, v ostatních oblastech našeho života bychom sotva dokázali jaderné technologie něčím nahradit.

Kde všude se tedy jaderných metod využívá?
To portfolio je velice široké a velmi barevné. Začalo to Konrádem Röntgenem, který přišel na to, že jeden druh ionizujícího záření je schopen se podívat pod povrch věcí. Dá se zjistit, co tam je a jak to funguje, aniž bychom s tím povrchem museli nějak manipulovat. První využití bylo medicínské – podívat se člověku pod kůži, aniž by se musela použít nějaká agresivní metoda. Díky rentgenům plic se již na přelomu 19. a 20. století rapidně snížila úmrtnost na tuberkulózu, protože se choroba zachytila v časnějším stádiu a dala se snáze léčit. V současnosti se ve světě udělají ročně čtyři miliardy rentgenových snímků.

Další příklad je také všeobecně znám: Ionizující záření svou schopností zabíjet buňky pomáhá léčit onkologické choroby. Díky radioterapii, čili ozařování, má podle statistik ročně deset milionů onkologických pacientů na světě lepší šanci přežít. Lékařství je bezesporu nejširší oblast, kde se s jadernými technologiemi setkáváme.

Ale to není všechno, že?
S využitím záření se setkáváme také v průmyslu. Tam kde se nemůžete podívat, jak fungují součástky ve strojích, aniž byste je rozmontovali, můžete nahlédnout dovnitř pomocí jaderných technologií. Nebo v silniční dopravě, konkrétně při stavbě silnic. Zhutnění povrchu vozovky před položením poslední vrstvy silničního povrchu musí být dostatečné. A to se měří pomocí rozdílného chování ionizujícího záření v materiálech s různou hustotou. Zkrátka se změří, jestli je vozovka dost zdusaná a zda může přijet finišér položit vrstvu asfaltu. Časté použití je v nápojovém průmyslu. Automatické plnicí linky, které plní a zavírají plechovky nebo láhve, musí mít měřiče hladin; a to se dělá pomocí svazku ionizujícího záření.

Jaké další by nás třeba nenapadlo?
Můžeme se podívat třeba do kunsthistorie, restaurátorství nebo archeologie. Klasickým příkladem je třeba zjišťování složení barev ve starých vzácných tiscích nebo obrazech. Tam kde není možné odebrat vzorek pro chemickou analýzu, protože by se umělecké dílo poničilo, využije se radiačních technik, např. rentgen-fluorescenční analýzy. To znamená, že místo ozáříte a zpětně dostanete přesné složení látky. Dnes třeba můžeme takto zrekonstruovat dávné recepty na barvy, které se používaly. Ne snad z jakých surovin je malíři míchali, ale jaké mají složení.

Ráda také zmiňuji jednu aplikaci jaderných technologií, pomocí níž se zjistilo, že přilbice svatého Václava, součást svatovítského pokladu, skutečně mohla patřit Václavovi. Prokázalo se, že přilbice pochází z 10. století, takže ji Václav mohl opravdu nosit. Tak to je pár příkladů namátkou, abychom viděli, kde všude se s jadernými technologiemi můžeme setkat.

Všichni známe z novin rozruch kolem výroby elektrické energie. Problematická elektřina z německých větrníků, průšvih s fotovoltaickými elektrárnami, debaty o prolomení těžby hnědého uhlí na Mostecku atd. Potřebujeme pro výrobu elektřiny další bloky jaderných elektráren?
To je otázka širšího kontextu a preferencí té které země. Jaderné elektrárny jsou doposud jediná nízkouhlíková technologie, pomocí níž lze získat elektřinu v takzvaném základním zatížení. To znamená bez významných denních a sezónních výkyvů. Když to úplně zjednoduším – když člověk otočí vypínačem, aby měl jistotu nebo aspoň velkou pravděpodobnost, že se mu žárovka rozsvítí. A k tomu potřebujeme spolehlivý přísun elektřiny, stabilní zdroje bez velkých výkyvů. Elektřina vyrobená z obnovitelných zdrojů (vítr, slunce, biomasa) je důležitá, její podíl se stále zvyšuje, ale ještě desetiletí budeme potřebovat také ty stabilní zdroje. A čím tyto potřebné zdroje pro základní zatížení zajistit? Z dostupných (tj. elektrárny uhelné, plynové, jaderné a částečně vodní) jsou pro náš stát nejvýhodnější jaderné. Nemysleme si, že Německo, které se nyní více orientuje na obnovitelné zdroje, nemá zdroje pro základní zatížení! Samozřejmě že je má. Polovinu elektřiny stále vyrábí v hnědouhelných elektrárnách, takže jistý ústup od jádra si může dovolit. Doprovodným efektem pro země sousedící s Německem je nepříjemné kolísavé zatěžování sítě, způsobované nárazově větrnými elektrárnami. V naší zemi je nejsmysluplnější kombinovat všechny dostupné zdroje, ale zatím si to bez jaderných elektráren nedovedeme představit. Stát musí garantovat to, aby se žárovka rozsvítila po otočení vypínačem nejen teď, ale i za třicet let. Vybalancování nabídky a poptávky u zelených elektráren zatím možné není.

Odběry elektřiny stále stoupají. Je možné přimět lidi ke zdrženlivosti v konzumu ve jménu udržitelného rozvoje?
Snížení odběru energií je jednoznačně navázáno na změnu životního stylu. A to člověk, který žije v takovém bohatství a pohodlí jako my, sám od sebe neudělá. Změna životního stylu je podle mě nevyhnutelná, ale nastane až pod tlakem. Až se dostaneme do situace, že nic jiného nezbyde. Současný životní styl, běžný v našich končinách, nemá respekt k přírodě. Dostatek elektřiny narušil rytmus dne a noci. Jak se toto dlouhodobě odrazí na člověku jako živočišném druhu, to zatím nevíme.

Jste velkou propagátorkou technických oborů. Když chodíte mezi středoškoláky, doporučujete jim studium na technických vysokých školách. Proč jsou podle vás technické obory důležité?
Jsem přesvědčena, že dobrá úroveň společenských oborů se zajistí tím, že se něco vyrobí a prodá. A na kvalifikovanou výrobu potřebujete odborníky, techniky a šikovné ruce; taky stroje, které někdo vymyslí. Porevoluční trend, že se všichni budeme živit takzvanými měkkými obory, musí narazit na své meze. Aby se uživilo hodně lidí ve službách a obchodě, musí být taky s čím obchodovat.

A máme dost českých odborníků v technických odvětvích, která jsou stále složitější?
Sleduji-li reakce hi-tec firem, kterých je u nás dost, volají po odbornících. Technická inteligence bývá dost konzervativní a dost věrná. Mnoho těchto lidí setrvá u toho, co vystudovali. Generačně jde tedy dostatek a nedostatek odborníků v jakýchsi vlnách. V devadesátých letech ztratily technické obory na prestiži. To jsme asi s dvacetiletým zpožděním následovali Evropu. Překrytí těchto dvou vlivů má za následek momentální nedostatek technické inteligence v produktivním věku. Ze zkušeností ve světě ale víme, že v tomto si trh řekne. Jakmile mladí lidé uvidí, že se otvírají dobře placené možnosti ve stabilních technických odvětvích, půjdou tam. To jim ale někdo musí říct! Proto mezi mladé lidi chodím a hovořím s nimi o tom.

Začíná to už u truhlářů a instalatérů?
Samozřejmě! Zlobí mě dnešní tendence – od většiny dětí ze základní školy se víceméně očekává, že půjdou dál studovat. Byla bych moc ráda, kdyby se vrátilo povědomí, že umět udělat něco rukama je stejně úctyhodné. Spoustu dětí, jejichž rodiče pomýšlí vysoko, by to osvobodilo od trápení ve škole, na kterou nemají schopnosti.

Co vás přitahuje na komunální politice?
No, přitahuje. Když člověk odněkud je, tak by měl pro to místo něco udělat. Už před téměř dvaceti lety jsem se dostala na kandidátku v Pyšelích, kde se do komunální politiky nikomu moc nechtělo. Dost věcí se od té doby podařilo, a to je dobrý pocit. Na menším městě je všechno vidět, nové chodníky, opravené náměstí…

Co vám dělá největší radost?
Projekt se vznešeným názvem revitalizace náměstí se opravdu podařil. Přijeďte se podívat. Získali jsme na něj evropskou dotaci. Co mně dělá ale opravdu velkou radost, je něco, co není vidět a na co lidé už trochu zapomněli. Máme komplet nové sítě – vodovod a kanalizaci, provedla se rozsáhlá plynofikace. Teď máme v hledáčku naši základní školu. Funguje bez zásadnějších oprav od roku 1932 a potřebovala by komplexní rekonstrukci. Už deset let o to usilujeme. Zatím jsme vyměnili okna, zateplili fasádu a pořídili novou střechu. Dětí máme dost, kolem 160, letos jsme dokonce po letech otevřeli dvě první třídy.

Myslíte, že se nám podaří ochránit naši planetu, aby byla dobrým místem pro život i pro další generace?
To věru nevím. Ale musíme se aspoň poctivě snažit! Zároveň musíme mít také velkou pokoru před tím, že budeme čelit silám a podmínkám, které jsou mocnější než my a asi je moc neovlivníme. To samozřejmě nevylučuje střídmost ve spotřebě, protože není normální, že to, co vznikalo 300 miliónů let (mám teď na mysli fosilní paliva), spotřebujeme za 300 let. Místo k životu máme jen dočasně půjčeno a máme se o ně starat.

Naši čtenáři, čeští a moravští evangelíci byli dříve označováni za písmáky. Dnes bych řekla, že jsou to většinou přemýšliví a zodpovědní lidé. Co byste jim vzkázala?
Připadá mi, že protestanti jsou motivováni k zodpovědnosti k sobě i světu okolo. U katolíků mi připadá, že ctí „modli se a Bůh ti pomůže“, kdežto evangelík říká „starej se a Bůh ti pomůže“. Možná je to zjednodušení, ale tak se mi to zvenčí jeví. Vzkazem by tedy mohlo být: Milí čeští bratři, zůstaňte u té dobré protestantské tradice starat se o věci kolem sebe a doufejte v pomoc vyšší spravedlnosti.

ptala se Daniela Ženatá