(ČB 2/2015) Nejspíš každý, kdo pravidelněji píše, ať jako kazatel, badatel, básník, či novinář, občas zažije ten pocit nad prázdným bílým papírem. Může začít jakoukoliv větou, jeho myšlenky se mohou vydat kamkoliv, jenže ho nic nenapadá; připadá si dutý. Nečinnost při čekání na inspiraci vysiluje více než práce sama.

Únavu naopak téměř necítí ten, koho pohání onen slastný pocit „zde stojím a nemohu jinak“. Nemůžu spát ani jíst, dokud to nedodělám. Tvůrčí nucení přináší člověku rozkoš. Ne nadarmo se jeden dobrý film o tvůrčí svobodě (!) jmenuje V zajetí (!) rytmu. A abychom postoupili k podstatnějším věcem, ne nadarmo se užívá spojení „být jat soucitem“. Kdo cítí soucit, sice nemusí – ale stejně nemůže jinak.

V tom je, jak soudím, pravá svoboda evangelijní: Že musíme, protože chceme. Že posloucháme z příchylnosti, a ne ze strachu. Když Bůh rozkazuje, rozkazujeme sami sobě spolu s ním. Dobře napsal Pavel: „Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá… Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím…“ A tak je, z mého pohledu, svoboda prázdný prostor na to, aby člověk mohl dělat to, co chce – protože stejně nemůže jinak.

Prostor pro Zákon
Myšlenka svobody svědomí vychází z hlubokého prožitku majestátu Božího: Z toho, že každý člověk je na první místě poddaným Božím. Když Bůh člověku něco přikázal, žádné lidské zásahy nesmějí člověku bránit poslechnout. To by bylo Bohu upíráno jeho právo. Člověk potřebuje volné ruce k plnění Božích rozkazů:
Člověk má domovní svobodu a právo na soukromí – aby mohl, nerušen, budovat vlídné rodinné prostředí. Člověk má právo na majetek – aby mohl být „jat soucitem“ a podle uvážení obdarovat chudého. A tak podobně.

Prostor pro Milost
A jako člověk nemůže bránit plnění Božího zákona, na druhou stranu nemůže na Bohu ani vynutit dary jeho milosti. Je sice psáno v podobenství o hostině: „… a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (L 14,23) Ale druhá verze stejného podobenství (Mt 22,12) ukazuje, že hodným svatby Beránkovy činí člověka jen Bůh sám. Augustin i reformátoři 16. stol. byli celkem zajedno v tom, že na kázání může člověka přivést i dráb, „aby to aspoň slyšel“. Pravdivě řečeno se tento postoj v zásadě moc neliší od volání po povinné etické výchově ve školách, které často slyšíme i z řad naší církve. Především, čí etika? Rodina má na takový úkol asi výsostnější právo. Ale dobrá. Ovšem i tito teoretici (někdy praktici) teokratického státu výslovně mluvili pouze o vnější konformitě. Na snahy proměnit vnějším zásahem vnitřní „náturu“ člověka bylo v teorii třeba počkat na Rousseaua, v praxi na velkolepé převýchovné projekty režimů 20. století. Člověk má mít svobodu svědomí, protože pouze Boží je právo do svědomí mu sahat. Vinu má člověk cítit před Bohem, ne před církví či státem.

Demilitarizovaná zóna
Prakticky potom – znovu musím zdvihnout tu otázku: Z čí etiky se má na školách zkoušet? A na kázání které církve má lidi dráb nahnat? To se zdá jasné, dokud jste ve většině. Ale jaké, dejme tomu, modely rodiny by předkládala ona povinná etická výchova ve školách? Zřejmě tu celou šíři od registrovaného partnerství až po (dnes nejběžnější) sériovou monogamii, tedy to, co většina považuje za přípustné a vhodné, co však menšina považuje za problematické.

K povinnosti před Bohem a milostí Boží tak přistupuje ještě třetí, řekněme, taktické zdůvodnění svobody: Žádná skupina společnosti nemá takovou převahu, aby mohla druhým své postoje vnucovat. Abychom neriskovali ozbrojený střet s nejistým výsledkem nebo sabotování společenských institucí velkou částí obyvatel, je (bohužel) nutné v těch skutečně podstatných otázkách nechat veřejný prostor volný. Svoboda vyznání sice zásadně rozmělňuje jednotu společnosti a působí již od reformace zmatení hodnot – ovšem, co dělat? S dávkou cynismu – poslední velký pokus o duchovní sjednocení společnosti, kterého jsme se jako čeští evangelíci podjali, byla třicetiletá válka. A to se vůbec nepovedlo. Bohužel nemůžeme cizí děti učit našim hodnotám, naštěstí ale nikdo nemůže učit naše děti hodnotám svým. Svoboda vyznání je přijatelný kompromis.

Svoboda je zkrátka nejlepší pro toho, kdo ví, že nemůže jinak. Že bez ní by se musel prát. Sama však není cílem.

Lebensraum
Víra v národní/sociální/ životní svobodu, v životní prostor – Lebensraum – jako konečný cíl, je jedním z klíčů k neštěstí 20. století. Protože – znovu Pavel: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ Člověk nabyl dojmu, že když se mu udělá místo, rozkvete už jaksi samo do krásy to dobro, které v něm zatím v zárodku dřímá. Jenže ono tam není. V první polovině století se Němci cítili sevřeni Ruskem, Francií a Anglií. Dvakrát se pokusili roztáhnout: nejdříve na pláních Iper, pak Stalingradu. A až když z trosek museli stavět okleštěnou zemi, došlo jim, že když dál budou chodit včas do práce, hrbit se u projekčního plátna nebo nad motorem v montovně, udělají do světa díru daleko větší. Od té doby mají teprv skutečnou svobodu a daří se jim dobře.

Místo na slunci
Koloniální národy si roztahování Evropanů užily již několik století před běsem století dvacátého. Ovšem Evropanů, kteří (až na Belgické Kongo) hledali v koloniích přece jen nějakou svou povinnnost. A někdy ji i našli a plnili. Evropané nepřišli rozhodně do světa, kde by rousseauovský nezkažený člověk přírody rozvíjel své vrozené dobro – neustálý boj o území a lov otroků byl leckde již po staletí zaveden. Štíty ze zebří kůže a oštěpy nebyly jen na parádu.

Evropan v koloniích jistě kořistil – ale půda, kterou někdy za babku koupil, často rovnou sebral, najednou uživila víc místních, kteří na ní pracovali, než když patřila jim (tedy spíš jejich náčelníkovi). Evropan nesnesl, když byla v mnohých kmenech práce výhradně věcí žen; pro muže byla důstojná jen válka. (Mimochodem, dr. Schweitzerovi pro jeho povýšený přístup k domorodcům návštěvníci přezdívali „Kaiser z Lambaréné“.) Evropan hodně poučoval – a ovšem dnes žijí v postkoloniálním světě miliony aktivních křesťanů, které nikdo do kostela nenutí; prostě je to pro ně, na rozdíl od našich standardů, radostná povinnost, která jde z nitra.

Cizinec není našinec
Po tom, co pár staletí poučoval Evropan „divocha“ o mírnosti, hnal najednou koloniálního vojáka do dvou vlastních divošských jatek, jen dvacet let po sobě. Už to byla zrada na těch, kterým se sám neúnavně představoval jako velký táta. My se sice nedivíme, protože v žádné lidské přirozenosti, ani v „bílé kůži“ nepřebývá dobro. Ovšem když někomu po pár generací tvrdíte: Spoléhej na mě, já vím a znám, dělám to pro tvé dobro…, nejde z toho ze dne na den jen tak vycouvat.

V průběhu 50–70. let se veřejnosti „mateřských“ zemí poručníkování v koloniích stalo nepohodlným. Ne že by ovšem Evropan sám od sebe náhle prozřel. Nepohodlným se stalo spíše díky malým skupinám „bojovníků za svobodu“ (často cvičeným v SSSR a Číně). Ty svůj teror zaměřovaly zejména na domorodé obyvatelstvo, k Evropanům loajální, aby je probudily, donutily k národnímu osvobození. V počtech obětí skupin jako FNL, SWAPO, ZANU, ZAPU atd. vždy počty domorodých „zrádců“ nápadně převažují nad bílými utlačovateli. V národněosvobozeneckých bojích šlo skutečně daleko více o svobodu národa a rasy než o svobodu jednotlivce.

Poměry postkoloniálních států brzy ukázaly, že pro svobodu jednotlivce je právní řád důležitější než všeobecné volby – ty se navíc obvykle konaly jen jednou. A o tom, že osobní svoboda, svoboda svědomí, byť pod vládou „cizáka“, je víc než vláda „našince“, by nakonec mnoho mohli vyprávět i občané nástupnických nacionalistických států takového Rakouska-Uherska nebo Titovy Jugoslávie. Bída Zimbabwe po vyhnání bělochů, ale i Sudet po vyhnání Sudeťáků, ukazuje, že prosperitu nepřináší velikost území, životní prostor sám, ale spíše to, zda se člověk na svém omezeném prostoru dovede nutit k přemýšlení, k pár krokům navíc. Zda dovede svůj prostor zúrodnit a zkrášlit – protože mu to prostě nedá. Pro zúročení svobody potřebujeme vnitřní tlak: tlak svědomí, tlak kultury.

Čí svoboda?
Současný vývoj po vnějším zásahu proti Saddámově tyranii i po vnitřních lidových vzpourách arabského jara nám klade nepříjemnou otázku: Udrží se v některých kulturách osobní svoboda bez přítomnosti cizích vojsk? Může být v některých zemích v dohledné době svoboda naplněna bez cizího kulturního tlaku? Střet úcty k jiným kulturám na jedné straně a úcty k osobní svobodě člověka, který má před Bohem svůj úkol za druhé, se v našem století z mezinárodní otázky stává stále více otázkou naší vlastní společnosti.

Tomáš Pavelka
(ilustrační obrázky z Německého spolkového archivu a Metropolitního muzea ve Washingtonu)