(ČB 2/2015) Duchovně bohatý kraj s puristickou architekturou – Kralovice a Nový Dvůr
Do prostoru západních Čech, který by se dal vymezit trojúhelníkem: Tachov, Plzeň a Karlovy Vary, jezdím již přes deset let při různých příležitostech, často spojených s oslavou církevních svátků nebo návštěvou nedělních bohoslužeb. Pamatuji si na první cestu, velmi pěknou pesachovou slavnost a vigilii na Bílou sobotu pod širým nebem ve společnosti skupiny křesťanů z Tachova, která odešla z místní katolické farnosti spolu s katolickým
knězem René Milfaitem (dnes již ženatým učitelem etiky na ETF). Ti spolu s metodistickým kazatelem Petrem Vaďurou (kterého mnozí znají spíše jako moderátora Českého rozhlasu z pořadu Ranní Slovo) v ekumenickém duchu slavili velikonoce. Dnes, pokud mám věrohodné zprávy, nadšení této komunity již poněkud vyprchalo. Později jsem navštívil další zajímavá duchovní místa, kostely a komunity: například staleté kláštery v Teplé, Kladrubech nebo Plasích. V Novém Dvoře pak vznikla zcela nová trapistická komunita. Na místě zdevastované zemědělské usedlosti vyrostl moderní komplex v minimalistickém a puristickém duchu od anglického architekta Johna Pawsona. Klášterní komunity přispěly ke kultivaci okouzlující, ale drsné krajiny – západočeské Vysočiny. Poválečné „přesuny“ obyvatelstva a komunistické hospodaření vedlo k vyblednutí kulturní mapy kraje, který má ale stále svoji krásu. Pustnutí, úbytek obyvatel mohou na druhou stranu krajinu učinit zajímavou pro milovníky přírody. Teď v zimě pro nás běžkaře nebo astronomy, kteří na podzim vyhlásili v této lokalitě třetí oblast tmavé oblohy v republice, kde lze díky nízkému světelnému znečištění dobře pozorovat hvězdy.
Evangelické diaspory v krajině
Jaká je v tomto kraji historie, současnost a budoucnost evangelíků? Malé sbory najdeme v Mariánských Lázních, Teplé nebo zcela na východním okraji našeho trojúhelníku v Kralovicích severně od Plzně. První dva vznikly až po roce 1945 v původně německých oblastech, zatímco český, kralovický sbor byl založen po první světové válce z přestupových hnutí. Kostel, kteří si místní postavili za neuvěřitelně krátkou dobu čtyř měsíců, je první stavbou postavenou po roce 1918, popisovanou v tomto seriálu o architektuře 20. století. V říjnu loňského roku oslavili kralovičtí 80 let od dokončení stavby v roce 1934. Slavnost velmi pěkně popsal v prosincovém čísle Českého bratra Matyáš J. Turský. Turský píše v „existenciální“ situaci sboru velmi otevřeně a svěžím jazykem: „V naši situaci se musíme vrátit zpět k základům, ke vztahu k Ježíši Kristu, tak abychom přestali být protestanty a stali se konečně evangelíky“. Sbor jsem navštívil letos v lednu a na bohoslužbách nás bylo pět. V této situaci je jistě třeba klást si otázky po budoucnosti. V současnosti je sbor administrován Karlem Šimrem z Chrástu u Plzně. Chrást může být pro kralovické inspirativní svým úspěšným projektem Živá fara. Další cestou do budoucna může být i bližší spolupráce s Církví československou husitskou. Husité se také scházejí v kostele a je s nimi možná úzká spolupráce v rámci Leuenberského společenství. To umožňuje i vzájemné vysluhování svátostí (více v článku o Leuenberském synodu). Je možné, že po přechodu na samofinancování se sbory a obce různých církví (Leuenberg tvoří v ČR i další církve) domluví na společné práci s duchovním jen z jedné z církví. Jistě by mohla být bližší i spolupráce s katolíky, zřejmě ne v eucharistické koinonii, ale v diecézi – s jedním z ekumenicky nejotevřenějších biskupů, Františkem Radovským, by se oblasti spolupráce mohly prohloubit. To chci zdůraznit i proto, že v publikaci o historii a vzniku sboru v době přestupového hnutí i v předcházejících staletích není popisován vztah s katolíky (to platí z obou stran) příliš růžově a je zde cítit větší důraz na „protestantství“ než na hloubku evangelia.
Zpátky k architektuře
Po delším obecném úvodu dlužím čtenářům ještě pár slov o architektuře. Kralovický kostel opět patří k sborovým centrům, kde střídmý chrámový prostor, nesený dřevěnými žebry, doplňuje zázemí sboru a služební byt. Kostel byl postaven v puristickém duchu. Podle teorie purismu má být výsledného účinku architektonického díla dosaženo co nejmenšími prostředky. Důraz je kladen na konstrukci a tvarové oproštění architektury v celku i v detailu. Návštěvníka na první pohled zaujme červená věž z režného (neomítnutého) zdiva, která připomíná stavby kostelů více na sever od nás nebo naopak italské kampanily (zvonice). Architekt kostela, místní rodák a syn kurátora Hanuš Zápal se možná inspiroval i zdejším katolickým kostelem, který byl postaven v renesančním stylu v kombinaci neomítnutých červených cihel s bílou sgrafitovou omítkou. K renesanční přestavbě došlo mimochodem v době, kdy byl kostel užíván utrakvisty. Je zajímavé, že k této „červené“ tradici se připojili i kralovičtí radní, protože i radnice má věž z červených cihel.
Přes Kralovice až do Kostnice
Snažil jsem se popsat krásu kraje i místní architektury, ale nejlépe uděláte, když místa sami navštívíte. Jednou z příležitostí v letošním roce může být i Husovská pouť, která se stala již tradicí a poutníci po stopách Jana Husa pravidelně procházejí i přes Kralovice a okolní krajinu. Vyráží se vždy 6. července z Krakovce a v jubilejním husovském roce se plánuje dojít až do Kostnice. Je možné se připojit jen na část pouti. Více informací naleznete na stránkách www.husovapout.cz .
Jan Kirschner