(ČB 1/2015) Ústecký seniorát je jeden z nejmenších a určitě finančně nejslabších seniorátů. Má 14 sborů, které leží většinou v krásném prostředí Českého středohoří u řek Labe a Ohře. Sedm sborů je v okresních městech, tři v menších městech, dva v maloměstě, dva jsou typicky vesnické. V současné době je pět sborů bez faráře, ve čtyřech sborech slouží faráři v důchodu. Sbor v Ústí nad Labem je sice obsazen, ale spíše skomírá, pracuje tam už druhá správní komise.

V seniorátě fungují při svých mateřských sborech tři střediska Diakonie. Velká střediska jsou v Krabčicích – Domov pro seniory a v Litoměřiích Středisko sociální křesťanské pomoci, v Mostě je jedno menší středisko sociální pomoci. Začátkem listopadu se uskutečnila velmi zdařilá oslava 150.výročí založení diakonické práce v Krabčicích.

Ústecký kraj je sociálně velmi slabý, je tu veliká nezaměstnanost, téměř žádná náboženská tradice, lidé se sem přistěhovali po odsunu Němců za prací a nemají povětšinou ke kraji žádný hlubší vztah. Podle mne se tímto náš seniorát odlišuje od většiny ostatních.

Další odlišnost vidím v tom, že seniorát vedou tři ženy a jeden muž, což myslím není v naší církvi obvyklé. Navíc musím zmínit, že seniorkou Ústeckého seniorátu byla zvolena téměř nejmladší farářka v seniorátě, matka čtyř malých dětí, protože se nenašel nikdo jiný, kdo by tuto funkci chtěl či mohl zastávat. Budiž jí to ke cti a děkuji jí tímto za velkou odvahu a ochotu.

V této situaci můžeme být hrdi na to, že tu vůbec jsme a že tu jsme rádi. Naším úkolem je vycházet k lidem a ne čekat, až oni přijdou k nám. Před několika lety u nás probíhalo vzdělávání laiků; po odchodu faráře Bureše na Moravu skončilo, bude se však obnovovat ve spolupráci s libereckým seniorátem. Dobře tu pracuje hudební seniorátní odbor, nyní jej vede farář Filip Ženatý. Děti v seniorátě máme; v některých sborech se koná nedělní škola, několikrát ročně se pořádá tábor pro děti, jedenkrát ročně seniorátní odpoledne pro rodiny s dětmi. Mládež je ve sborech zastoupena spíše jednotlivci a vzhledem k studiu a blízkosti hlavního města se tu vžil pojem „naše ústecká mládež v Praze“.

Seniorátní výbor spolu se sbory přemýšlí už dlouho o budoucnosti seniorátu. Až na dva sbory, které o dlouhodobém obsazení místa faráře neuvažují, není slučování sborů velkým tématem. Seniorátní výbor neřeší ani případné rušení míst či kazatelských stanic. Co nebylo k životu, to už tu zkrátka nežije. V tom jsme možná v církvi nejdál. Vzhledem k tomu, že církev nemá ve zdejší společnosti téměř žádnou oporu, ukazuje se, že důležitým momentem je jev „farář místa“. Za takového předpokladu může farář díky osobním vazbám lépe spolupracovat se samosprávou či jinými sdruženími. K modelu „farář sloužící ve více sborech“ chybí větší počet fundovaných presbyterů. Výhledově je tedy rozumnější podpořit co největší obsazenost sborů duchovními v kombinaci s jejich úvazky v Diakonii, nemocnicích, vězení atp. To by mohlo podpořit i nenásilný průlom do společnosti.

A co mi práce v seniorátu dala a dává? Ačkoliv žiji v církvi od dětství, dala a dává mi především mnohem větší rozhled po církevním dění, seznamování s řády, o kterých jsem dříve téměř nic netušila, setkávání s mnoha lidmi a taky s mnoha známými, které jsem roky neviděla. Jak říká můj starší syn, když se chystám se setkání seniorů a seniorátních kurátorů se synodní radou: „Ty zase jedeš na to setkání mládeže po 40 letech?“

Vlasta Erdingerová, seniorátní kurátorka Ústeckého seniorátu