(ČB 1/2015) Alena Tkadlečková z Jihlavy je vystudovaná pedagožka a nově i teoložka, matka čtyř synů a manželka seniorátního faráře.

Učíš nedělní školu, setkáváš se s jejími učiteli, ve své nedávno obhájené diplomové práci na ETF jsi nedělní školu a roli učitele hodně promýšlela. Dokázala bys formulovat, jak by vlastně měl ideální učitel nedělky vypadat?
Zkusím to obrazem: Je to někdo, kdo objevil a stále znovu objevuje poklad, který dává jeho životu naději, cíl a smysl, stabilitu a sílu. Zároveň je to někdo, kdo má touhu a nadání ten poklad ukazovat dětem. A ještě k tomu někdo, kdo je ochoten být v rozhovoru s těmi, kteří ten poklad objevili také. Nebo jinak: Je to ten, kdo má respekt před Bohem, kterého dosvědčuje, má rád děti a s velkou pokorou i odvahou jim přináší střípek z Božího světa.

Jak se tento ideál potkává s realitou?
To se neodvažuji posoudit. Já sama mám k tomu spíš spoustu otázek. Jak vážně berou svoji roli samotní učitelé? Kolik síly, času, umu jsou ochotni dát porozumění Božímu světu, záměru biblických textů a způsobu, jak jej předat dětem? Kolik sami sebe jsou ochotni dát dětem a jak moc jsou otevřeni ke kritickému rozhovoru s ostatními?
Dále: jaké nároky mají staršovstva s faráři na učitele, které pověřují a za které nesou odpovědnost? Jakou pomoc jim nabízejí, jak je povzbuzují, oceňují a umožňují jim tvořivá setkání?
A nakonec: jak velkou prioritou je nedělka a její učitelé pro církev? S jakými koncepcemi a vizemi přichází?

Co myslíš učitelům nejvíce schází? Co tě naopak příjemně překvapuje?

Myslím, že učitelům chybí hlavě jistota v tom, kým vlastně jsou či mají být. Co se od nich očekává a co mohou naplnit. Mají jednou za čas v části bohoslužeb půlhodinový prostor pro různorodou a proměnlivou skupinu dětí. Mají je spíš vyučovat (jako na biblické hodině), nebo jim zvěstovat, nebo s nimi slavit (vždyť je čas bohoslužeb), vyprávět příběhy, vytvářet žebříček hodnot, budovat společenství, dělat příjemnou atmosféru, nebo jen zabavit znuděné a v kostele rušící děti? Oč v nedělce běží – má si to každý sbor či učitel stanovit (postmoderně) sám? Podle mého malého průzkumu schází učitelům také uznání a podpora v jejich službě ze strany ostatních.
V učitelích však vidím obrovský potenciál a naději sborů. Vždyť oni jsou často živým jádrem sboru, aktivními laiky, kteří se zabývají biblickými texty, jsou ochotni sami se učit, přinášejí podněty pro další práci s dětmi.

Máš pro učitele nedělní školy nějaké povzbuzení?
Mám tenhle vzkaz: Milí učitelé, jestliže promýšlíte, jak na to, a pak děti částí bohoslužeb – nedělkou doprovázíte, účastníte se úžasné, smysluplné věci. To prostě „vejde“ do Božího království. Můžete totiž dětem přinést poselství o tom, jak v tomto světě působí Bůh a co z toho pro nás vyplývá. Pomáháte vytvářet jejich vztah k Bohu. Můžete v dětech probudit o Boží věci zájem. A ten objevovaný poklad nakonec obohatí i vás samotné.

Mně po náročné i radostné přípravě pomáhá v neděli ráno „osvobodivá“ modlitba: Udělala jsem, co bylo v mých silách, Pane, chci teď předstoupit před děti s očekáváním tvé pomoci a s nadějí, že se téhle nedělky chopíš ty sám. Amen.

Ptala se Daniela Bednaříková