(ČB 12/2014) Trochu ve stínu oslav 600 let kalicha, zato však s velkým nasazením uspořádal kralovický sbor v neděli 19. října oslavy 80 let od vysvěcení svého kostela. Ten byl našimi předky postaven spolu s farním domem během necelých čtyř (sic!) měsíců a od té doby slouží nejen bohoslužbám sborů ČCE a CČSH, ale i jako dějiště řady veřejností hojně navštěvovaných kulturních akcí.

Farář Daniel Majer (CČSH) v kázání při úvodní bohoslužbě, na níž se podíleli duchovní obou církví, mluvil o lidech jako o „živých žebrech“, nesoucích klenbu chrámu. Právě tato slova ovšem probouzejí rozpaky. „Pilíře“ sboru postupně vymírají, aniž by se dařilo získat mladší generace. Souvisí to i se společenskou strukturou, která byla v regionu zásadně narušena – počínaje vylidněním po poválečném vyhnání Němců a konče ztrátou zdrojů obživy po roce 1989. Bude církev i v takovém prostoru tím, kdo „zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům“? (Iz 58,12)

Znamením naděje se stal kruh, který při slavení svaté večeře Páně ovinul celý obvod kostela – věc v kralovické diaspoře zcela nevídaná! Ve víceméně zaplněném kostele pak odpoledne hezky uteklo při bohatém programu místních i přespolních hudebníků a představení přehledné publikace k dějinám sboru, jež spolu s výstavou v místní knihovně rámec oslav doplňuje.

Příjemným zjištěním bylo, že sbor, který se na svých internetových stránkách charakterizuje přízviskem „jeden z nejmenších“, dokáže spojit síly ke společnému dílu, které může nabídnout ostatním. A také to, že veřejnost o tyto aktivity má zájem. Důležité ovšem je, aby se takto získané sebevědomí využilo k dalšímu konání, nikoliv jen k nalepení momentek do pamětní knihy a sepsání „lokálky“ do církevního tisku.

V prvním čtení (1Kor 3,6–13) nám apoštol Pavel vyložil, že jediný základ, na kterém je možné stavět, je sám Ježíš Kristus. Myslím, že v tom je i klíč k řešení naší (a nejen naší) situace: vrátit se zpět k základu nejzákladnějšímu, ke vztahu s Ježíšem Kristem. Jak? Jednoduše: skrze výklad Písma, modlitbu a svátosti. Tak, abychom z nich znovu udělali naši absolutní prioritu, které podřídíme veškerý další program. Tak, abychom přestali být protestanty a stali se konečně evangelíky.

Celé odpoledne spojovalo motto „Rozsviťme kostel“. Nejen kvůli sbírce na nové osvětlení kostela: na závěr programu nejstarší a nejmladší člen sboru zapálili od svíce na stole Páně svíčky přítomným, kteří si světlo vzájemně předali. Jistě, plamínky mnoha svíčiček v podvečerním průvanu rychle zhasly, ale snad se nám podařilo ukázat, že kostel je nejenom místem, kde je nutno vybírat na nové žárovky, ale především místem, kam si lze kdykoliv dojít tu svou „svíčičku“ znovu „zapálit“.

Matyáš Josef Turský