(ČB 11/2014) Snad mnozí ani netuší, jak snadno se mohou setkat s ďáblem, a to dokonce na místech, kde by to nejméně očekávali. Klidně by bylo možné dotknout se ho prstem…

Příšerka s otazníky

Samozřejmě, nic není tak horké, jak to nejprve vypadá. Takže vlastně nejde o ďábla, ale o mrňavého a bezmála roztomilého ďáblíka. A prstem se jej mohou dotknout všichni, kteří, ať už pravidelně či příležitostně, vstupují buď do evangelického kostela ve Sladkovského ulici v Pardubicích anebo do katolického kostela v Dřítči na Pardubicku. Mimoto není vyloučeno, že se ještě podaří jeho podobenku v regionu odhalit i na dalších chrámových dveřích. Ano, právě na masivních okovaných dveřích jmenovaných církevních staveb se tato příšerka nachází. Pochopitelně jako symbol, snad až překvapivě nenápadný.

Prohlédněme si pozorně mohutný kovový kryt klíčové dírky pod starobylou klikou. A hele! Skoro přátelsky se z něj na nás šklebí rohatá hlavička, na níž navazuje zvlněné hadí tělo; špička jeho ocasu je zakončena jakousi štětkou. Těžko lze pochybovat. Prostě ďáblík jako vyšitý! Výstižně zkratkovitá kombinace dvou hlavních atributů ďábla, vystupujícího v podobě hada v onom tolik populárním incidentu biblické rajské historie. Tedy – v podání pozemského řemeslného mistra – drobný, leč zřetelný reliéf čertovské hlavičky s hadím tělem. Ale proč? Co zde vlastně pohledává? A kdo vůbec byl jeho tvůrcem?

Neznámý mistr

Řekněme rovnou, že konkrétního se dosud nezjistilo nic. A to navzdory průzkumu dobových dokumentů, uložených u obou církevních obcí (za laskavé pomoci dvou evangelických sester i katolického faráře), ale i těch veřejně přístupných na internetu. Takže snad jenom pár základních fakt: evangelický kostel v Pardubicích byl dostavěn, vysvěcen a předán do užívání v roce 1897. Je znám jeho stavitel, ale dveře či především jejich kování pravděpodobně pocházejí od neznámého „subdodavatele“. Kostel sv. Petra a Pavla v Dřítči pochází z 2. poloviny 14. století. Předělání hlavních dveří (bohužel bez dalších podrobností) je výslovně zmiňováno pouze v souvislosti s velkou stavební úpravou z roku 1891. Kování dveří je prý nedávnou replikou těch původních. Jejich pravděpodobné datování na konec 19. století potvrdila odbornice místního pracoviště Národního památkového ústavu.

Kromě toho bylo zatím jen zběžným průzkumem zjištěno, že od 19. století převažovala u dveřního kování slévárenská výroba a jeho materiálem byla litina. Motivy různých ozdůbek, zde poměrně častých, svérázných drobných dílek zpravidla nevznikaly na nějaké zvláštní přání zákazníků, ale především díky individuálnímu stylu a vkusu neznámých řemeslnických mistrů (možná dokonce jejich dílenských škol), kteří měli v tomto směru obvykle dost volnou ruku. A tím bychom vlastně mohli skončit. Anebo ne? Co kdybychom to zkusili ještě s trochou romantických mýtů?

Ophiotaurus

Museli bychom ovšem připustit, že se vlastně nejedná o ďáblíka. Není totiž nakonec ta rohatá šklebící se hlavička naší příšerky spíše kravská než čertovská? A řečeno poněkud důstojněji – nejde o hlavu býka? Pokud ano, pak pravděpodobně patří ophiotaurovi, což je řecký výraz pro hadobýka. O této obludě praví typickým hexametrem ve III. knize svého Kalendáře (v latinském originálu – Fasti) sám slavný římský básník Ovidius (43 př. Kr. – 17 po Kr.): „Země porodí stvůru, jež býkem zepředu byla, zezadu však ten netvor vypadal zase jak had“ (překlad I. Bureše, Odeon, Praha, 1966). Ophiotaurus byl svou matkou, bohyní Gaiou-Zemí, jaksi účelově zrozen výhradně k tomu, aby rozhodným způsobem zasáhl do jednoho z nesčetných vzájemných bojů mezi antickými bohy. To se ale nějak nezdařilo a nakonec byl zabit jinou mysteriózní obludou. Detaily, zvláště ty o vyrvání a případném spálení vnitřností, nechme raději stranou. Spíše si položme otázku, zda řemeslná tradice zpodobňování drobných „příšerek“ na chrámové dveře nemohla mít nějaký hlubší, pak třeba již zapomenutý původ.

Souboj démonů

Na gotických katedrálách byla prý ochranná funkce posvátného chrámového prostoru přisuzována chrličům. Do jejich strašidelných kamenných tlam byla sváděna voda odtékající ze střešních ploch. Středověký člověk chápal ničivé dešťové přívaly jako období zvláště výrazné aktivity démonů. Ovšem chrliče tomuto náporu odolávaly, dokonce jej odrážely a vyplivovaly zpět proti jeho původnímu zdroji. Odtud se pravděpodobně vyvinula víra v jejich odpuzující vliv vůči pronikání veškerých zlých, ďábelských sil. Vlastně souhlasila i s lidovou zvyklostí (snad jsme ji dodnes ještě úplně nezapomněli), že jako nejjednodušší prostředek proti působení nečistých sil poslouží – odplivnutí. Tedy právě to, co za deště neustále činí chrliče. S oblibou jim byl dáván tvar nejrůznějších hybridních kreatur, tedy démonických oblud, vzniklých kombinací dvou, někdy i více zvířecích těl (podle R. Schymiczekové, Schnell und Steiner, Regensburg, 2006). A co z toho plyne pro případného ophiotaura na chrámových dveřích?

Ochranný symbol?

Kdo ví, snad měl řemeslnický mistr z konce 19. stol. nějakou příležitost seznámit se s nadmíru bizarním, nepochybně však efektním vzhledem nestvůry. Asi mu přitom nebyla známa její malá rolička ve velikém a nepřehledném dramatu antických náboženských mýtů. Zalíbila se mu však jako svérázný dekorační prvek dveří, dokonce snad jako jakési logo pro specifický výrobek jeho dílny. Nejspíše tak pouze plnil jakousi zdobnou tradici svého řemesla. Nebo šlo o něco více? Tušil snad něco o ochranném mýtu, připisovaném kdysi démonickým figurám gotických chrličů? Vlastně by se chtělo věřit, že ano. Že onen mistr, nemaje v popisu své zakázky ohromnou katedrálu, jejíž vrcholy by chránily chrliče, zvládl obdivuhodnou miniaturizaci této symboliky. A její zhmotnění umístil právě tam, kudy za dané situace také hrozila možnost vniknutí zlých sil. Totiž na klíčovou dírku, k její ochraně.

Anebo bylo vše úplně jinak? Možná. Ale ať už věříme, že ona démonická příšerka má na svém místě dávné ochranné poslání, anebo je pouhou dílenskou značkou, dokonce snad jen jakousi náhodnou dekorací, jedno jí upřít nelze: Alespoň v některých z nás totiž vzbuzuje údiv a zvědavost. Snad bychom jí za to mohli být i trochu vděční. Anebo spíš jejímu neznámému mistrovi.

 

Tomáš Dosoudil, Pardubice