(ČB 11/2014) Nedávno jsem dostala jednu knížku s komentářem, že je moc dobrá. Obálka knihy s černobílou fotografií chemické továrny z normalizačních let mě však moc nenadchla, a tak nějakou chvíli trvalo, než jsem se ke čtení dostala a dala za pravdu, že to moc dobré opravdu je.

Autor Václav Žďárský, od roku 1992 farář CČSH, vzpomíná na dvaadvacet let svého života, která strávil jako dělník ve VCHZ Synthesia Semtín v Pardubicích. A jak už to v životě bývá, ani kariéru dělníka v chemičce si původně neplánoval. Po studiích na gymnáziu se chystal na dráhu učitele, ale jeho křesťanský původ a nekomunistické názory se nezdály tehdejším profesorům při přijímacích zkouškách vhodné. A pak se stalo osudné setkání s Karlem Jeníčkem, bratrancem jeho matky, který Václavu Žďárskému zařídil prázdninovou brigádu v chemičce. A ta se protáhla na dvaadvacet let.

Pro autora knihy znamenalo prostředí chemičky úplně nový svět: „Prvně v životě jsem viděl organickou chemii zblízka. Pan Bálek mě vodil z patra do patra, ukazoval mi kotle, kádě, monžíky, nuče, odparky, kalolisy a filtry, kde se co sulfonuje, nitruje, redukuje, filtruje, odpařuje, kyselí či alkalizuje, spouští na nuče, odsává, vybírá a zanáší. Netušil, že vím starou belu o tom, jaký je rozdíl mezi kádí a monžíkem, co je sulfonace a co nitrace. Jediné co mi v tu chvíli uvízlo v hlavě, bylo poučení, že se nikdy nemám dívat bez brýlí vzhůru, neboť nikdy nevím, co mi kápne do oka. Důležité upozornění. Shůry kapalo často, a málokdy to byla voda.“ Václav Žďárský se vyznává ze své lásky k chemičce, každou noc se mu o ní zdá. Básnickým jazykem mluví o továrním prostředí, o různobarevných dýmech, o žluté a červené trávě kolem budov, o podmanivé atmosféře chemického provozu během noční šichty.

A je nejen dobrý pozorovatel, ale také výborný vypravěč a jeho spolupracovníci mu dodali kvalitní a pestrý materiál. V chemičce se setkal se znárodněnými kulaky a živnostníky, z kádrových důvodů nedostudovanými vysokoškoláky, s houslistou alkoholikem, s vyhozeným učitelem a dětským psychologem. Potkal tam neschopné komunisty, jehovisty, vojáka z povolání, nepraktické vzdělance i praktické nedovzdělance, pracovité Romy i čorkaře, faráře i vrahy, doktora politických věd. Jenom těch skutečných chemiků bylo podle Václava Žďárského zatraceně málo. A na mnoho těchto lidí autor jmenovitě vzpomíná. Vždyť se od nich hodně naučil a také s nimi leccos prožil. „Pan Jandl, strojník, byl už dávno v důchodu, ale stále denně dojížděl až z Poličky. Věřící, tichý člověk. Měl milou, stejně tichou hodnou paní – jednou ji přivedl na podnikový večírek. Oba usměvaví, laskaví, trošku plaší lidé. V Poličce jim znárodnili obchůdek s devocionáliemi – svatými obrázky, svíčkami, soškami, kříži. Na znamení nového směru, jímž se ubírá člověk nové doby, přebudovali poličští političtí činitelé obchůdek s devocionáliemi na veřejné záchodky. Symbolika jasná: Směřujeme již ne k Bohu, ale do hajzlu!“

Doporučuji knihu Václava Žďárského jako zajímavou připomínku normalizační doby a především jako knihu plnou naděje, že život každého člověka, se vším dobrým i zlým, má smysl.

Romana Čunderlíková

ŽĎÁRSKÝ, Václav. Chemička, má láska. Pardubice: Theo, 2013. 174 s.
ISBN: 978-80-87907-00-9