(ČB 10/2014) Pro Teofila.
Milý Teofile,
možná už sis někdy říkal, že bys tu Bibli měl konečně přečíst. Kudy ale do toho?
Ze začátku to ještě vypadá dobře, příběh střídá příběh, a ačkoli se člověk někdy těžko dobírá toho, co mají dotyčné události s námi, lidmi 21. století společného, je to vlastně docela zajímavé čtení. Pak ale uprostřed Druhé Mojžíšovy bez varování přijdou ustanovení o oltáři, oběti zápalné a pokojné, brav a skot – a dál to při nejlepší vůli nejde. Kolik toho člověk má a smí přeskočit? A má vůbec smysl pokračovat?
Právě pro takové čtenáře Bible napsal anglikánský duchovní John Stott knihu každodenních čtení, nesoucí v českém překladu titul Rok s Biblí. Rok, který trochu školsky začíná zářím, je tu rozdělen na tři díly: od září do vánoc se čte Starý zákon, od vánoc k letnicím o životě Ježíše Krista a od letnic do konce prázdnin o zrodu a počátcích církve. Tak je to jednoduché. Na každý den je tu nejprve kratičký úryvek z Bible, k němu následuje stránkový komentář a nakonec je tu naznačen ještě jeden, tentokrát už delší biblický oddíl jako doplňující čtení.
Stott, který byl dvaatřicet let osobním kaplanem královny Alžběty II, se celý život věnoval srozumitelnému tlumočení biblického poselství (u nás už dříve vyšlo sedm jeho knih, z nichž zejména Kázání na hoře představuje dobrý úvod do Ježíšova učení). Ani jeho biblická suma zkušenou ruku nezapře – zjednodušovat mnohotvářné poselství tak, abychom s vaničkou nevylili dítě a výsledkem nebyla povrchní plytkost, totiž není žádná legrace. A budiž připsáno Stottovi ke cti, že se nevyhýbá těžkým tématům, jako je utrpení a přítomnost zla v našem světě.
Aby nebylo mýlky. Stottovy komentáře nejsou úvodem do teologického studia Bible, ale úvodem do jejího písmáckého čtení. Nepředpokládají žádné předběžné znalosti a ubírají se od biblického textu dvěma hlavními směry.
Zaprvé podávají prostý výklad příslušné biblické pasáže, přičemž někdy vyloží něco z kontextu, jindy nadhodí souvislost s jiným místem z Písma a ještě jindy vyloží něco z křesťanské teologie, bez čeho se další výklady neobejdou. Příběh o tom, jak Hospodin oblékl Adama s Evou, je tak Stottovi příležitostí k výkladu o milosti a zaslíbení; vítězství nad ďáblem je zase základem k jednoduchému rozlišení mezi milostí zvláštní a obecnou. Možná si nad těmi úvahami, Teofile, řekneš: Tak takhle ona se ta teologie dělá?
Zadruhé nás komentáře vedou k přemýšlení o tom, co nám to které místo říká dnes – co znamená v naší západní kultuře a jaký význam může mít pro nás osobně. Tato linie výkladu je ošidnější: kdybychom se na těchto věcech všichni shodli, vešli bychom se ve vzájemném respektu a toleranci do jedné církve. Ke Stottově zkušenosti patří smířlivost, která nevyhrocuje to, co nás dělí, a naopak hledá to, co máme společného. Přesto ale tu a tam vykoukne jeho vlastní pozice muže, kterému se přezdívalo „evangelikální papež“ (patřil totiž do evangelikálního křídla anglikánské církve). Musím se přiznat, že sama v některých, spíše však ojedinělých případech nesouhlasím – cesta je na mne někdy vykolíkována trochu nesmlouvavě, můj svět je pestrobarevnější. Ale i kdyby se to, Teofile, někdy přihodilo i tobě, nebude to špatně: i to patří k tápavému osahávání obrysů křesťanství.
Šárka Grauová
John Stott: Rok s Biblí. Každodenní zamyšlení nad Knihou knih. Přel. Miroslava Čejková. Praha: Biblion, 2011. 430 stran