(ČB 9/2014) Prolog: Na jaře navštívil Petr Brodský se zástupci oddělení mládeže a oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK a také se zástupkyní MZV ČR, oddělení pro krajany, sbor v Zelově a Kleszczowě. Při setkání s presbytery a faráři obou sborů – Tomaszem Pieczkem a Krzysztofem Góralem se hovořilo především o další spolupráci těchto sborů s ČCE. Je zájem o materiály pro výuku dětí a mládeže. Sbor v Zelově touží po partnerském soužití s některým ze sborů ČCE. Hovořilo se i o spolupráci při vzpomínkových událostech při příležitosti výročí Jana Husa.

Čtenářům předkládáme tentokrát malou vzpomínku bratra Jaroslava Stejskala na Zelůvek, jehož historie byla zatím opomíjena.

Zelůvek

Zelov (Zelów) je malé městečko ve středním Polsku, známé tím, že tam žili a působili čeští osadníci, kteří zakoupili statek a ves Zelov v roce 1802. Během let vznikaly nové osady českých exulantů v Kučově, Faustynově, Požděnicích, Ignácově a jinde. Zelůvek, to je jako bratr Zelova. O Zelově, Faustýnově a Kučově mnoho napsali Edita Štěříková, Vlastimil Pospíšil, Zenon Nevečeřal a jiní, jenom o Zelůvku nenapsal nikdo.
Od konce dlouhé ulice Kilińskiego, která vedla přímo od náměstí Zelova, se cesta dále táhla přes Zelůvek až do rozvětvení na Bočanichu a Kociszew. Za posledními domy ulice Kilińskiego, po obou stranách cesty dlouhé kolem pěti set metrů rostl sosnový les a polní plodiny.
Asi v polovině té cesty byla po jedné straně zelená loučka, které se říkalo Struha. Když několik dnů pršelo, stékala se tam voda. Na této loučce rády běhaly děti a někdy se tam také pásla kravička. A v dáli v lesíku byly ještě před několika lety velké a rozsochaté borovice. Vlastníkem toho lesa byl Emil Kimmr, který bydlel na Zelůvku. Z dříví borovic stavěli první obyvatelé svoje domy; tyto stromy byly svědky těžkých začátků českých exulantů.

Osada a čeští obyvatelé

Tam kde zelený lesík končí, začínají první obydlí Zelůvka. Cesta se tady větví – doleva na Černý les a doprava na Lesniaky, kde také bydlely české rodiny.
Dějiny Zelova známe přesně od doby, kdy statek koupili čeští exulanti, nejsou však známy dokumenty sedláků, kteří stavěli první stavení na Zelůvku. O této osadě více víme nebo pamatujeme až z let předválečných. Teofil Ranš, dávný zdejší obyvatel, který znal každý kámen, každou cestičku, napočítal 62 českých rodin, které v Zelůvku bydlely v letech 1939–1945. Pan Teofil také zřídil náčrt staveb Zelůvka a sepsal aktuální adresy těch, kteří emigrovali do České republiky v letech 1945–1946.

Všichni, kteří v Zelůvku bydleli, byli české národnosti. Byla to jedna velká rodina, pomáhali si a někdy se také hádali. Vedle sebe bydlely rodiny Kimmrů, Kulhavých, Pospišilů, Tvrdých, Jelinků, Vondráčků, Valtrů, Jersáků a další. Poněvadž bylo mnoho příjmení stejných, mívali přezdívky: bohatej, punclak, zveiměter, člunkař, páchnik a jiné.

První osadníci káceli stromy, rozřezali je a stavěli z nich domy. Střechy přikrývali upravenou slámou z obilí. Jeden z nejstarších domů zůstal až do roku 1972.

S kancionálem do kostela

Obyvatelé Zelůvka patřili do sboru v Zelově, ale v osadě měli modlitebnu. Do kostela v Zelově chodili v neděli, na sváteční bohoslužby, slavnosti Husa a výročí sboru. Každý kdo šel do kostela, nesl pod paždí nebo v ruce kancionál. V modlitebně měly děti nedělní školku, dospělí popolední bohoslužby (nešpory), mládež cvičení pěveckého a hudebního kroužku. V osadě byla do roku 1935 škola pro děti do 4. třídy. Základní škola, 1.–7. třída, byla v Zelově. Děti musely pomáhat doma, pracovat na poli a proto do školy chodily málo. Schopné děti ze Zelova, Kučova i okolí po zkouškách před evangelickou kostelní komisí studovaly na pedagogické škole v Ostrzeszowie (chlapci) nebo Cieszynie (děvčata). Z obyvatel Zelůvka ukončil takovou školu Karel Ranš (bratr Teofila Ranše) a Vilém Najmon.

Na Zelůvku nebyl hřbitov, a tak své blízké doprovázeli na věčný odpočinek do Zelova. Cestou na hřbitov zpíval jak chudým, tak i bohatým pěvecký kroužek. Když vcházeli hřbitovní branou, zpívali:
„Tam nad hvězdami v nebi Otce mám, na jehož věčnou lásku spoléhám,
On zve mne z této ciziny do zaslíbené otčiny.
Jsem hotov, hotov za ním jít a v jasném domě otčiny s ním nový, svatý život žít.“

Jak se žilo

Téměř každá hospodářská budova byla ohrazena plotem nebo obtočena zelenou loučkou. V zahrádkách rostly fazole, hrách, okurky, salát, dýně a také ovocné stromy. U domu Valtrů rostla rozsáhlá hrušeň – cukrovka. Zralé ruměné hrušky, které každé ráno ležely pod stromem, byly sladké jako med. Dýně, nazývaná v Zelově turek, vařená v mléku s bramborovými klusky (knedlíky) chutnala výborně. Turek byl také připravován jako marináda s octem, byl to dezert k obědu. V polích tu a tam rostly košaté stromy plné divokých hrušek. Jejich zralé ovoce někteří sušili na zimu a vařili z něj pak polévku. Jídlo v Zelově i na Zelůvku mělo zvláštní chuť. K snídani byla většinou bramborová polévka (kyselo – barscz), v neděli byla k obědu polévka s nudlemi (rosol) a klusky. Ty bývaly uvnitř plněny tvarohem nebo smaženou mrkví. Velmi chutné byly také plněné ovocem: višní, slívou, jablky nebo jahodami.

Přes celou osadu se táhly příkopy, kterými se odváděla voda. Před každým domem byly široké vjezdy do zemědělských usedlostí. V letním nedělním odpoledni a za teplých večerů sousedé rádi sedávali na příkopech a vedli hovory. Mladí se setkávali u stromu, který rostl poblíž jejich domu a zpívali české písničky. Znali jich hodně, měli je sepsány ve velkých sešitech; ještě dnes někteří takové mají. Mluvilo se jen česky, v domácnostech i na veřejnosti. Polský jazyk znak málokdo.

Obyvatelé se věnovali hlavně práci na poli, byli to sedláci. Země byla málo úrodná; pěstovali hlavně brambory, žito, ječmen, pohanku a na lepší půdě pšenici, burak (řepu) a zelí. Během let se zvyšoval počet obyvatel, nové půdy však nepřibývalo. Rodinné pozemky se zmenšovaly, poněvadž rodiče věnovali záhony svým dětem. Právě i kvůli tomu v každém domě od rána do večera klepal tkalcovský stav. Při této práci rádi zpívali, a otevřeným oknem kromě klepotu stavu se rozléhal i zvučný hlas tkalce.

V mnoha domech visely na stěnách hudební nástroje, zvláště housle, mandolíny nebo kytary. V letní nedělní odpoledne se vesničani, mladí i staří, setkávali v lese za svou zemědělskou půdou na „Dlouhém palouku“. Bylo tam moc radosti, děti a dospělí sportovně závodili. Hráli na hudební nástroje a zpívali písně laděné touhou po rodné zemi otců.

„Tam jsem prožil svoje mládi, celý život svůj,
tam jsem již jak dítě zpíval „Kde domov můj“.

Nebo v písni vzpomínek o krásné české zemi:
„Když večer zaplanou hvězdy nad Vltavou,
pohled na Hradčany je jak malovaný“.

Také se setkávali u rašových dolů na „Růžovém paloučku“ (tak jej nazývala moje maminka). Na louce u dolů sedláci ze Zelůvka v létě kopali rašelinu na topení v kamnech. Ten název loučky asi vzali z povídek A. Jiráska nebo z časopisů. V časopisech Růžový palouček byly básně Boženy Němcové, které rádi recitovali na paloučku a také v kostele, při stromečku na vánoční svátky, zvláště o Štědrém večeru. Na Dlouhém nebo Růžovém paloučku si mladí vyznávali lásku, staří rozprávěli o otcích, kteří odešli do ciziny kvůli husitské víře. Jejich myšlenky a vzpomínky vedly až k bitvě na Bílé hoře. Po ní praotcové museli opustit milovanou zem. A tak tam často zněla „Ta naše písnička česká“.
Tam v háji, v pěkném údolí zněly písně lásky, dospělí vzpomínali na ty, kteří už odešli a spí v tichosti na zelovském hřbitově.  Podle vzpomínek mladí kluci nesměli navštěvovat děvčata z jiných míst, jen ze Zelůvka. Tak se stávalo, že se na Zelůvku o hezká děvčata kluci někdy rvali.

Těžké časy

Radostné, ačkoli mozolné dny na venkově skončily začátkem druhé světové války. Čeští sedláci se sice nemuseli ze svých obydlí vystěhovat, jako to bylo na vesnicích, kde bydleli Poláci. Smutek a sklíčenost byla nicméně samozřejmá. Dost místních bylo nasazeno do práce pro okupantskou vládu. Lidé si navzájem pomáhali a povzbuzovali se modlitbou. V podzimní dny se sedláci setkávali v lese a hrabali stlaní (lesní hrabanku) na zimu pro topení v kamnech nebo na zateplení staveb a někdy také na podestýlku do chlévů. Lesy byly jejich majetkem. I při této práci zněly písně touhy po ztracené vlasti.

V lednu 1945 byla druhá světová válka v Zelově u konce. Lidé se vraceli z prací v Německu. Z místních zahynul v koncentráku Radogoszcz poblíž Lodže Josef Valtr. V poslední den války německé gestapo nahnalo vězně do výrobní haly, kterou polili benzínem a zapálili. Jen málo osob přežilo.
Po válce se už nikdy nevrátilo to, co bylo dřív. Nevrátil se klidný život do venkovských usedlostí. Útoky na české obyvatele, rabování se staly pravidlem. Místní Češi se tedy rozhodli opustit svá obydlí a vrátit se do země praotců. Odjížděli v letech 1945–1946; vyrazili do úplně neznámé jim vlasti, nevěděli, co je čeká. Z 62 rodin, které bydlely na Zelůvku před válkou, jich zůstalo jenom sedm, tři rodiny se vrátily z Československa zpět. Ze Zelůvka odjel také Josef Kulhavý, ortoped samouk. Schopnosti přejal od svého otce a ještě je zdokonalil. Byl znám uměním skládat zlomené kosti rukou i nohou, a to nejenom v Zelově a okolí, ale také v Čechách, kam se přestěhoval. Za svou práci tento dokonalý člověk nebral peníze, jeho životní krédo znělo: „Bezplatně jsem od Boha dostal tuto schopnost, zdarma ji využívám, zdarma sloužím lidem.“

Po válce je všechno jinak

Domy českých obyvatel převzali skoro zadarmo lidé z okolních vesnic. Některé domy zůstaly v péči těch, kteří v Zelówě zůstali. Po tom všem, co v Zelůvku dříve bývalo, zůstal jenom smutek a hořkost.

Od té doby minulo přes šedesát let, osada vypadá úplně jinak. Na cestě už neuslyšíš českou řeč. Kdysi hrbolatá cesta je zpevněnou silnicí. Není už ani jeden dům, který postavili Češi z borovic svých lesů a pokryli slámou. Nové domy, nové touhy. Už nikde není slyšet klapot tkalcovského stroje. Na Zelůvku a Řebenách, které nyní k osadě patří, bydlí jenom deset rodin, které se hlásí k tomu, že mají české kořeny. Není už Růžového paloučku ani rašových dolů. Dlouhý palouk zarostl trávou a křovinami. Už málokdo ví, kde to bylo.

Když zemřela poslední obyvatelka předválečného Zelůvka, Amálie Stejskalová, rozená Valtrová, setkali se bratranci a příbuzní z Teplé, Nového Boru, Nové Vsi v Čechách a ze Zelova. Spolu si zazpívali písně, které ze Zelůvka pamatovali.

V lednu roku 2014 zemřela Helena Jersáková, jedna z nejstarších obyvatel Zelova, ve věku 88 let. Paní Helena, to byla „kniha vědy“ o Zelově, dějinách a tradicích.

Teofil Ranš navštívil Zelůvek naposled v roce 2009. Když jsem před několika lety navštívil pana Teofila v Novém Boru, sedl si na lavičku před domem a slzy se objevily v jeho očích, když zavzpomínal na léta, která uletěla jako jarní květ. Při vzpomínce na rodný dům a mládí si jenom zazpíval: „Už se nevrátí, pohádka mládí.“

Jen sosnový les, sázený rukou českých obyvatel Zelůvku, vyrostl. A dnes jen šumem větviček vzpomíná minulých let. Už tady nejsou ti, kteří ten les navštěvovali, dbali o něj a tam na paloučku si vyznávali-svěřovali svou lásku. Ten lesíček už neuslyší písničky z Moravy, Slovenska, z Čech, které jsou tak prostinké, ale nejhezčí ze všech.

 Jaroslav Stejskal, v  Lodži roku 2014