(ČB 7+8/2014)  V roce 2013 jsme ve sboru v Děčíně přijali nového kazatele a tím došlo k ukončení mého dlouholetého působení převážně v pohraničních sborech. Velmi si vážím toho, že jsem mohl poznat tak zajímavé prostředí a seznámit se s tak pozoruhodnými lidmi.

Počáteční farářské zkušenosti
Můj první sbor byl sbor v Mariánských Lázních, kam jsem nastoupil jako seniorátní vikář. O umístění  absolventů teologické fakulty tehdy rozhodovala synodní rada či synodní senior. Všichni senioři naší církve měli k pomoci právě seniorátní vikáře. Ti mj. zastupovali seniora, pokud byl služebně například na vizitaci jiných sborů. Dále seniorátní vikář měl zpravidla na starosti setkávání mládeže seniorátu. Uvedený sbor byl velkým diasporním sborem, který sahal od Lázní Kynžvart až po Rozvadov, a bohoslužby se konaly na pěti místech.

Druhým sborem byl sbor v Merklíně 30 km jihozápadně od Plzně s diasporou menší asi 20×20 km. Třetím sborem byl již děčínský sbor, ve kterém jsem navštěvoval naše členy a členky do vzdálenosti 50 km na ploše třetiny okresu. Zvláštností nového prostředí pro mne bylo seznámení se skutečností, že zde v četných domovech důchodců (nyní ústavů sociální péče) bylo mnoho lidí  z takzvaného vnitrozemí. Bylo to dáno tím, že v tomto kraji po válce bylo dost volných budov a dále, že řeholní sestry, které se povětšinou vrátily z internace, byly požádány o péči o starší generaci.

Služba řádových i civilních sester byla obdivuhodná, prostory byly však často velmi nevhodné. Vzpomenu jen na překrásnou budovu v parku v Krásné Lípě (zámeček), ovšem v jedné místnosti bylo až osm žen a ve velké místnosti byly u postelí stolečky a na chodbě pak skříně s osobními věcmi. To ostatně přetrvávalo do nedávné doby a teprve nyní se vše začíná pomalu upravovat. Nemohl jsem si dost vynachválit vztah řádových sester k nám duchovním i členům sboru, kteří se mnou na návštěvy přicházeli.

Česko-německé vztahy
Je dobře, že také mladší generace se seznamuje s předěly našich moderních dějin, v nichž rozhodujícími roky byly 1938–1939 a 1945–1946. Za dramatických okolnosti v červnu roku 1945 došlo k organizovanému odstěhování větší části členů německého sboru do bavorského města Nördlingen, kde bratři a sestry nalezli dobré přijetí. V minulých letech jsme si vážili návštěv zdejších rodáků, kteří přicházeli do kostela a vzpomínali na požehnání sňatku či konfirmaci a bohatý život luterské farnosti, ve které se mj. pamatovalo na vzdělávání v evangelické škole. Naši hosté byli velmi vděčni, když nalezli chrám Ježíše Krista v dobrém stavu. Nedávno se sešli k bohoslužbě a podrobně se vyptávali na současný život sboru. Mezi městy Nördlingen a Děčín panují přejné vztahy. A dochází k občasným návštěvám.

ČCE ve svých vyjádřeních v roce 1945 a 1946 převzala odpovědnost za bývalé německé sbory a dosti pracným způsobem se snažila dojednat vše potřebné pro zajištění existence nových společenství. Členů německé národnosti zde zůstalo minimum. Nemohu mluvit za jiné faráře a farářky, ale já jsem vždy dobře přijímal, že ČCE se snažila jednat přejně s „novými“ sbory s jejich velkými budovami a menším počtem aktivních křesťanů. V jiných materiálech je uvedeno, jak velkým podílem přispívala církev, GAW, Jeronymova jednota a stát na velké výdaje při opravách kostela a dvou domů děčínského sboru.

Pestrost lidí i tradic
Kdo přicházel do pohraničí do „uvolněného“ prostoru? Jistě dost lidí problematických, zištných. Kromě nich (ti nejostřejší se odtud brzy stáhli) se vrátili Češi, kteří se zde po roce 1938 cítili ohroženi. K nim patřila například rodina Prudičova z Libice nad Cidlinou. Dále se zde zabydleli ti, kteří tu zajišťovali služby, fungování úřadů atd. Sbor tvořily všechny tři vlny reemigrantů: ze Zelova, ze Slezska a z Volyně. K bohatství života faráře a našich členů sboru patřilo právě setkávání s těmito lidmi, kteří rádi vzpomínali na některá šťastná období života za hranicemi našeho státu. Převážně se však bohužel jednalo o výpovědi velmi bolestné. Při administrování sboru v Chotiněvsi jsem si zvláště citelně uvědomil, jak velké zkoušky v minulosti je připravily ke statečnému jednání v dobách pozdějších, kdy být odlišným stálo dost kuráže.

To, co bylo zvláště zajímavé, také po stránce kazatelské, že kromě reemigrantů jsme se setkávali jako lidé naprosto rozdílného zázemí od střediska reformačního v maďarské Bekésczabě s lidmi ze Slovenska, z Vysočiny, Valašska, Prahy atd. Výhodou i nevýhodou zároveň byla částá obměna členů sboru. Sbor byl také poznamenán skutečností, že poměrně velký počet našich členů se stal členy jiných sborů, například v Praze u Salvátora, ve Strašnicích, Prostějově, Bukovce a Ostrově nad Ohří. Idealisticky viděno bez jejich odchodu bychom se stali středně silným sborem. Ovšem třeba zmínit, že jsme přijali také několik nových členů například z Prahy, od Turnova, z Hronova a z Košic.

Po roce 1989 jsme přijímali množství imigrantů, cizinců, kteří přecházeli hranice zemí a hledali nové možnosti života. Také v době záplav v roce 2002 sbor  přijal desítky lidí, kteří zde vypomáhali. A nejednou jsme zde měli skupiny mládeže. V dobách velkého omezování náboženské i kulturní činnosti rádi přijížděli slavní i méně známí varhaníci, kteří navazovali na návštěvu Dr. Alberta Schweitzera v roce 1923, který v kostele kromě varhanních skladeb přednesl zprávu o práci v Lambaréné. Farář Renatus Schiller a manželé Valdmanovi vždy usilovali o to, aby z kostela zněla dobrá hudba. A tak se lidé mohli seznámit s Jiřím Reinbergrem, Milanem Šlechtou, Josefem Vodrážkou, Jarmilou Potměšilovou, Jaroslavem Tůmou nebo Dorotheou Fleischmannovou, která doprovázela Virginii Walterovou.

Také do budoucna jistě zůstává to, k čemu jsme byli vedeni také na teologické fakultě: věrnost Písmu a zvěstování, přejnost jednoho vůči druhému a vzájemná pastýřská péče, jak se postaru říká, a také otevřenost společenství. Vždy pak připomínám to, díky čemu náš sbor mohl existovat – neokázalou pomoc při mnohých pracech, daných skutečností velkého sboru a „nadměrných“ budov.

Také nyní respektuji přání těch, kteří tolik pomáhali, a jejich jména neuvádím. Ostatně někde v Písmu je o tom psáno.

 Petr Čapek, emeritní děčínský farář