(ČB 12/2013) „Skupinka žen se pomalu blížila k prvním domům Perné. Šly unaveně, jen co noha nohu mine. Z prvních dvorků slyšely poštěkávat psy, kteří je už po větru cítili. Kdyby se Gerta dokázala ještě modlit, chodila by k Panence Marii na boží muku denně, aby si vyprosila svůj bývalý život, v klidu jejich bývalého bytu, kam by se otec už nevrátil. Žila by tam jen ona, sama s Barborou a věcmi, které mívala ráda. Sadu maminčiných květovaných hrníčků, dlouhé závěsy v jídelně… Chodila by denně prosit Panenku Marii, aby jí vrátila domov, jeho klid s tichým, pravidelným odbíjením kyvadlových hodin. Kdyby mohla, prostála by tu celé hodiny a modlila se. Ale nemůže. Bůh ani Panenka Maria jí nepomohli, když to nejvíc potřebovala. Nikdy už je nebude potřebovat víc než tehdy. Zavřela před nimi dveře.“

Gerta vyrostla v předválečném Brně. Tatínek Němec, maminka Češka. Gerta má české kamarádky, doma si je blízká s českou maminkou. Otec se nadchl pro nacistickou myšlenku, jeho česká žena, kterou měl dřív moc rád, se stala podřadnou. Během války maminka umírá, Gertin bratr Friedrich, tatínkův miláček, odchází na frontu. To co z domova zbylo, ovládá otec násilím. Gerta otěhotní, nechtěné dítě pojmenuje po babičce Barbora. Diví se, jak moc ji má ráda.Po válce slyší Gerta z balkónu Nové radnice projev prezidenta Beneše o tom, že bude potřeba udělat pořádek a „vylikvidovat německou otázku“. Náměstí burácí voláním: Smrt Němcům! Němci ven!Všichni? I já? Ptá se Gerta sama sebe.Odpověď přijde brzy. Za několik dní už Gerta tlačí kočárek s maličkou Barborou v zástupu Němců ven z Brna. Hlad, násilí, znásilnění, mizení lidí, všudypřítomná smrt. Pohořelické ženy nabízejí z kbelíků vyháněným vodu, záblesk lidskosti. Helga nese v náruči mrtvé děcko. Pochod smrti. Dřevěné haly sběrného tábora v Pohořelicích. Tyfus, hledání ztracených. Žízeň.

Z Pohořelic je Gerta spolu s několika dalšími ženami odvezena do vesnice Perná, aby tady pomáhaly při žních. V Perné, dříve Bergen, donedávna všichni mluvili česky i německy. Češi, Němci, Rakušáci, židé žili společně, scházeli se v hospodě i v kostele, dožínky byly slavností celé vesnice. Teď mnozí zmizeli, odešli nebo byli odsunuti. Do uprázdněných statků se stěhují lidé odjinud, zavádějí nové pořádky. Na vinicích hospodaří lidé, kteří v životě neviděli vinohrad. Ženy z Pohořelic ubytují u staré paní Zipfelové. Některé tu zůstanou několik let. Stará paní Zipfelová je jedna z mála, které ve vyhnaných ženách vidí lidi.

Po několika letech se Gerta vrací do Brna. Do Brna nového, jiného, bez Němců. I když už Gerta nenosí na kabátě písmenko N, je napořád ocejchovaná. Nenajde domov, nikam nepatří.Gerta žije a přemýšlí ve složité poválečné době. Smutně uvažuje, jaký byl svět „předtím“. Mnohobarevný, bohatý. S českou kamarádkou Janinkou ho malovaly na hodinách kreslení… Kde ta hrůza vlastně začala? ptá se na druhé stránce knihy.

Co mohlo být jinak a kdo za to může? Kniha se nečte snadno, naše neslavné dějiny na nás sahají bez rukaviček. Obraz smutku a zmaru umocňují naturalistické popisy násilných scén. Němci, Češi, Rusové – někdy přestávají být lidmi. Co s tím, po tolika letech? Odkrývání pravdy, omluva, zadostiučinění. Pokání. Na starou Gertu už je to příliš.

Kniha Vyhnání Gerty Schnirch vyšla v roce 2009 a získala mj. ocenění Magnesia Litera 2010. Zatím poslední knihou Kateřiny Tučkové je román Žitkovské bohyně (2012).

Lenka Ridzoňová

TUČKOVÁ, Kateřina. Vyhnání Gerty Schnirch. Brno: Host 2012. 416 s.
ISBN 978-80-7294-315-9