Český bratr 12/2013.

Když v červnu 2003 zemřel Jiří P. Štorek, přišla církev o jeden ze svých výrazných důležitých hlasů. Chodíval často proti proudu, netoužil se zavděčit, zrak upřený až na obzor naděje. Mnohé evangelíky přivedl k novému vnímání liturgického slavení, uvedl do našeho povědomí korejské bratry a sestry, kteří s námi obývají český prostor, stočil náš pohled k nesnadnému životu homosexuálních křesťanů, vtiskl českou podobu dobročinným Divokým husám, jako člen představenstva Diakonie ČCE promýšlel po svém vztah mezi sborovou a institucionální diakonií. Vedle toho byl jaksi samozřejmě postupně též farářem sborů v jihočeských Kaplicích, v Českém Brodě a v Praze-Kobylisích a všude tam toužil po proměně sboru v živé, činné společenství Božího lidu: kázal, byl strůjcem uvážlivých stavebních úprav budovy kobyliského sboru, pastýřem pacientů bohnické psychiatrické léčebny, člověkem vždy připraveným angažovat se v ekumenických rozhovorech a vztazích. Když o tom všem čteme v bezmála devadesátistránkovém sborníku, který u příležitosti desátého výročí Štorkovy smrti vydal pod titulem Ohlédnutí vlastním nákladem kobyliský farní sbor, těžko se ubráníme otázce, jak se to všechno do jednoho nikterak dlouhého života mohlo vejít.

Z okruhu kobyliského sboru však vzešla ještě jedna připomínka Štorkovy osobnosti: soubor kázání na texty První knihy Samuelovy, která Jiří Štorek pronesl od posledního prosince roku 2000 do počátku února 2002 a která jsou prvním svazkem řady nazvané Kazatel Jiří Štorek. Při jejím čtení si nemusíme nasazovat žádné pietní brýle ani se shovívavě pousmát nad příležitostnými řečmi nevratně vázanými k době minulé, kdy jsme všichni byli tak nějak mladší. Štorkovo slovo stále dělá, co slovo dělat má: oslovuje.

V pozadí tohoto slova se rýsuje muž, který nemá času nazbyt. Nepřekypuje trpělivostí se záhadnými výroky, na nichž si biblisté brousí svůj vtip, neprodlévá u historických souvislostí, ač se o ně umí v případě potřeby vhodně opřít. „V tomhle příběhu je mnoho velmi zajímavých věcí pro ty, kdo studují Písmo,“ říká v úvodu kázání na První Samuelovu třináct. Po pár větách ovšem příznačně dodá: „Ale pojďme k věci.“

Nepominutelný smysl pro humor a pro vtip je tu také. Někdy jej kazatel odhalí ve výstavbě biblického vyprávění („Saul, hledaje oslice svého otce, sám je nalezen“). Jindy kazatele biblický text právě svým vtipem inspiruje k něčemu novému, podstatnému. Jako když se o Saulovi, vyvzdorovaném izraelském králi, v Bibli praví: „Hle, skrývá se mezi zbrojí“ (1 Sam 10,22). Za tím je pro Štorka „božský humor, dobrý vtip, jaký Pán Bůh umí. Chtěli jste krále a máte ho mít. Ale musíte si jít vybrat mezi flintičkami a meči, mezi lopatami, rýči a hráběmi. Tam je váš král.“ Jenže Štorek spolu s Vladislavem Vančurou ví, že humor není smáti se, ale lépe věděti. Vtip proto není smyslem věci ani tu není proto, aby kazatel upozornil sám na sebe. V kázání nemůže jít o legraci, protože jde o život. Od vtipu proto vede cesta zpět, a  závěrečné věty téhož kázání tak načrtnou neotřelý obraz jediného pravého krále, který utkví v paměti: „Jenže Bůh jej vzkřísil z mrtvých a učinil jej králem pro všechny národy. Dobrý nástroj pomoci z té pravé Boží kůlny na nářadí – z Boží prozíravé lásky.“

O kázáních Jiřího Štorka by se dalo mluvit a psát dlouho. Někdy nad nimi člověka – po víc než deseti letech od jejich vzniku – až mrazí. Nepodobá se česká touha po prezidentu voleném přímou volbou tak trochu pošetilé touze Izraelců po vlastním králi? Nemůže se nakonec naše minulé dvacetiletí shrnout větou: „Uplynulo mnoho dní, celkem dvacet let“ (1 Sam 7,2)? Větou vyjadřující, že v těch dvaceti letech „není prostě o co zavadit“? Že „náboženský provoz běží, ale nikoho to zvlášť nebere“? „Jako by ani Pána Boha nezajímalo, co se to tu vlastně děje“?

Recenzent se naštěstí nemusí pouštět do hlubokých rozborů, protože vydavatelé obou zmíněných knížek mysleli i na to: v //Ohlédnutí// najdeme výborné zamyšlení nad Štorkovými kázáními z pera Pavla Filipiho a tentýž autor opatřil doslovem též soubor kázání na První Samuelovu. Sama se nemohu ubránit dojmu, že kdyby byl Jiří P. Štorek žil v jiné zemi, působil na výstavnějších sborech, mohl se dočkat věhlasu, jaký provází Nica ter Lindena, jehož úvahy o biblických textech vycházejí v četných překladech, mimo jiné i českých.

Vydavatelům – a především Janu Boučkovi, který pro edici Kazatel Jiří Štorek založil vlastní nakladatelství – patří velký dík, že nenechali Štorkova kázání mlčet na magnetofonových páscích, ale dali si práci s jejich přepisem a vydáním na profesionální úrovni, dokonce s ilustračním doprovodem členky kobyliského sboru Petry Fischerové. Nabízí se otázka: nestála by alespoň některá kázání za vydání na kompaktním disku? Třeba jako příloha Českého bratra 2014?

Na závěr ještě jedna užitečná informace. Obě knihy si lze objednat na adrese http://kazatel-jiri-storek.webnode.cz/. Protože se dá předpokládat, že další svazek řady bude moci vyjít teprve, až se prostředky vynaložené na první dvě knížky aspoň zčásti vrátí, objednávejme, kupujme a třeba i rozdávejme!
Kdyby měl Český bratr anketu o knihu roku, věděla bych, komu dát hlas. Slovo Jiřího Štorka se po desetileté Bílé sobotě vrátilo mezi nás.

Šárka Grauová

Ohlédnutí. Praha: Farní sbor ČCE v Praze 8-Kobylisích, 2013. 88 s.
ŠTOREK, Jiří: 1 Sam. Praha: Jan Bouček, 2013. 128 s.
ISBN: 978-80-905516-0-2