(ČB 12/2021) Diktatura slábla, katolická církev naopak sílila. V roce 1987 přišla s iniciativou Desetiletí duchovní obnovy národa. Vyhlásil ji a oficiálně posvětil, kardinál Tomášek, arcibiskup pražský a primas český. Autory iniciativy byli lidé z okruhu katolického disentu. Chtěli ji pojmout ekumenicky. Jenomže patronem každého roku Desetiletí měl být někdo z katolických světců. Pro ekumenickou spolupráci se to ukázalo jako „velice delikátní“, jak se dočteme třeba ve vzpomínkách Tomáše Halíka. Méně diplomaticky řečeno – na svatých přímá ekumenická spolupráce krachla. Proč, na to vzpomíná Zdeněk Bárta, který na své faře tajné jednání mezi katolickou a protestantskou stranou hostil.

Tomáš Halík vzpomíná na „noční konspirativní schůzku“, na které ideu Desetiletí představoval protestantům. Konala se na vaší faře v Chotiněvsi. Jak jste to organizovali?

To musím začít trochu zeširoka. Faráři v naší církvi dodnes konají takzvané pastorální konference, říkáme tomu pastorálky. Sjedou se na některou faru a tam debatují. Za minulého režimu ovšem na těchto pastorálkách sedával takzvaný církevní tajemník, státní úředník, který na nás dohlížel. A když tam nebyl on, seděl tam nějaký milý bratr v Kristu, který donášel tajné polici. Nedalo se mluvit volně. Nejprve jsme tedy vedle těch oficiálních pastorálek začali pořádat i neoficiální, kam přicházeli jen lidé, kterým šlo důvěřovat. Postupně se to přerodilo na takzvané Pátečníky. Sešli jsme se v pátek kolem sedmé a debatovali dlouho do noci. Zvali jsme různé zločince z Prahy, jako byli Václav Havel, Petr Pithart, Jan Sokol. A Tomáš Halík se pozval sám, právě proto, aby nás seznámil s ideou Desetiletí. Jen pro dokreslení připomínám, že tehdy nikdo z nás netušil, že je kněz.

Jak ta debata probíhala?

Musím říct, že se nám ta idea strašně líbila. Zdálo se nám to jasné, přirozené. V katolické církvi, alespoň v té části, se kterou jsme se setkávali, silně rezonoval duch druhého vatikánského koncilu. To bylo jiné než dnes, kdy ta konzervativnější část katolíků začíná získávat navrch. Takže jsme si říkali, jo, jasně, to je ono. Až do té doby, než přišli na řadu svatí. Někteří z nás se začali stavět na zadní. Ale debatovali jsme dál. Myslím, že to byl Miloš Rejchrt, kdo připomněl, že Jednota bratrská, na kterou naše církev navazuje, svaté také po svém způsobu uznávala. Nakonec jsme však došli k tomu, že úcta ke svatým v katolické církvi je natolik odlišná od našeho pojetí, že se k Desetiletí plně připojit nemůžeme. My také s úctou vzpomínáme na vzácné křesťanské postavy. Naše úcta je ale přece jen jiného řádu než u bratří katolíků.

Jak se na tehdejší rozhodnutí díváte dnes?

Myslím si, že jsme rozhodli dobře. Katolická a naše spiritualita jsou jiné. Samozřejmě, že svatí jsou nositeli určitých ctností, které je dobré si připomínat. Jenomže nad některými, jako je Nepomucký nebo Jan Sarkander, nelze nezvednout obočí. Je celá řada svatých, na které katolická církev vzpomíná a modlí se k nim, a přitom jsou to historicky těžko doložitelné osobnosti. Přece jenom ona až nábožná úcta vůči nim nám reformovaným křesťanům není blízká.

Kritizujete konzervativní katolíky. Ale není váš postoj také poněkud konzervativní, když trváte na svém pojetí a odmítáte udělat vstřícný krok vůči pojetí odlišnému?

Je to možné. V tom případě bychom se měli bavit o tom, co vlastně konzervujeme. Máme konzervovat středověkou úctu ke svatým? Já se snažím konzervovat evangelijní učení prvních staletí, kdy svatí – když už – byli chápáni jako duchovní členové církve. To, co se pak z nich vytvořilo v průběhu staletí, že to jsou jacísi přímluvci, kteří pro nás zařizují, aby pršelo, nebo naopak svítilo sluníčko, to mi nejde.

Které z osobností byste jmenoval v tom smyslu, že jsou pro vás téměř jako svatí?

Já třeba miluju Karla Havlíčka Borovského, kterého spousta lidí zejména za minulého režimu vnímala jako antiklerikála. Tak to možná ano. Ale jako anticírkevního – to ani náhodou. A jsem šťastný, že třeba takový katolický profesor teologie Karel Skalický na Jihočeské univerzitě napsal úžasnou dlouhou stať o Karlu Havlíčku Borovském, ve které ho nazývá předním českým teologem. Má pravdu. V Kutnohorských epištolách si Borovský dělá legraci ze zaprděné církve své doby, a zároveň z nich vychází jako hluboce věřící člověk. Skalický dovozuje, že kdyby katolická církev Havlíčka nepronásledovala a naslouchala mu, mohla dnes být úplně někde jinde. Takže i taková nepravděpodobná postava jako Havlíček je pro mě hodná úcty.

připravil Adam Šůra