(ČB 12/2021) Už jste někdy stáli ve špatné frontě? Mně se to stalo mockrát. Proto se vždy optám: „Jsem tu správně?“ Když přemýšlím nad tím zástupem svědků víry, naskočí mi před očima slavný obraz od Williama Blakea Jákobův žebřík. Žádný žebřík na seník, ale nebe otevřené a točité zámecké schodiště plné nádherných lidí „v šat bílý oděných“.
Písmo nás ubezpečuje, že jsme v dobrém zástupu a v dobré společnosti. Ale přiznejme si. Kdo by chtěl stát v zástupu svatých? Možná bychom se dost ošívali. Společenství svatých, to nejsou žádní svatoušci. Jsou vážně svatí. Což je rozdíl. Svatý je každý, kdo činí opravdové pokání, koná nápravu, žije v pravdě a má moc ukázat, co je to pravá láska.
Ježíš nás napomíná, když říká: „Z toho se radujte, když se hříšník obrátí, protože v nebi se radují všichni andělé…“ (Lk 15,7). Nezírejte a nevzhlížejte k velkým činům druhých. Neschovávejme se za Sváťu, za Miloše ani nikoho jiného… (Sk 1,11). A co vědí kamery a internet o svatosti? Co ty víš, jaké má s tebou Pán plány? Chceš to vědět? Nebo už máš svoje? Někdy nám může stát i sám Bůh v cestě. Blaze tomu, kdo to ví.
Není svatost tam, kde se předtím neloučíme s hříchem. Nemusíme se toho moralismu bát, když Bůh je s námi a my v pokoře s ním, „kdo proti nám?“
Kde církev, která vyznává Krista, žije ve vědomém hříchu, tam se připravuje o Boží požehnání, ba přímo na sebe svolává Boží hněv (Ef 5,6). Kde faráři a staršovstva blahosklonně kývají, zatímco Písmo varuje, tam nemůže být dobře a dochází k rozvratu rodiny Boží. Toho se bojím více než nedostatku peněz. Naše slabé sbory nejsou slabé pro nic za nic. Někam odešla ta svatost, možná jsme o ni nestáli, nebo jí dokonce pohrdli. Naše silné sbory na tom nemusí být o nic lépe. Vždyť síla peněz ještě nikoho nespasila. Na kolena padáme před pravdou, když jsme usvědčováni z hříchu a toužíme po tom, aby nám „Bůh dal nové srdce a obnovil ducha přímého“ (Ž 51,12).
Svatost může být jen tam, kde je Bůh s námi. Kde je Duch Páně. Kde je ta krásná a roztančeně svůdná přítomnost „paní Holubice“, která si sedá jen tam, kam sama chce. Kolik času věnujeme záchraně sborů a financí a kolik času věnujeme společným modlitbám, charismatům církve, bez kterých už nejsme církev, ale zájmové sdružení? Vždyť nejsme kdejaký kulturák. Lidé se potřebují setkat s živým a opravdovým Bohem, s mocí jeho lásky a odpuštění. To dlužíme světu a to jediné se od nás také čeká. Svět už se toho od církve hodně naučil, ale co nemůže nikdo nahradit, je Boží blízkost v Duchu svatém. Dokud ta nebude s námi a mezi námi, marná je naše námaha. Dokud nebude „svatost, bez níž nikdo neuzří Boha“ (Žd 12,14) naším učením, budeme jen další spolek, a polévka, co měla sytit hladové, se postupně vyvaří natolik, že nebude poživatelná (o „nepoživatelných“ bratřích a sestrách zase jindy).
Je advent a Vánoce přicházejí. „Všude jásot, zpěv a smích, jedem na saních…“, ale kdo přichází za Kristem, kdo se sklání? Kdo se ještě umí třást bázní Boží a dojímat se nad tou láskou, která prší na mou tvář přímo z nebe? Která staršovstva hledají, co je vůle Boží, a „nepřizpůsobují se jen tomuto světu“? (Ř 12,2)
Ano, to jsou pak ty pravé Vánoce, když se lidé nechají pozvat Bohem, který „má v lidech zalíbení“ a když „vidí Boží otevřené nebe se všemi anděly a nebeskými zástupy“.
Jsme společenství svatých a není nás málo. Záleží však na nás, zda vezmeme za kliku a pak i za ruku. Boží království je vidět, když není jen v slovech, ale také v činech lásky z čistého srdce.
Takže! Navždy chci žít spolu s těmi, kdo tvoří Boží království všech věků. Nerozumím, ale věřím, protože miluji.
Petr Chlápek