(ČB 12/2021) Se svatostí v Písmu je to složité, se svatými v církvi ještě složitější.

Stará církev předreformační to měla o mnoho jednodušší než my – obcování svatých bylo láskyplné souručenství jedněch s druhými, při kterém smrt nehrála žádnou nebo jen minimální roli. Nebeská církev vítězící byla v tomto duchu podporovatelkou pozemské církve bojující. Církev bojující se zase starala o příslušníky církve spící, tedy o ty, kteří byli dočasně podrobeni očistcovým mukám. A všechny tři církevní úrovně spojovala jedna obecná víra, vzájemná láska a péče a samozřejmě naděje, protože bez ní má hlavní slovo peklo.

Aktem solidarity, lásky a naděje mezi příslušníky rozrůzněné, ale jediné církve Kristovy byla především modlitba: V naději, že mým milým jednou skončí muka očistce, se modlím za jejich spásu. V naději, že spása je určením také mých živých spolubratří, se modlím za ně a v těch modlitbách sám se posiluji. V naději a v touze po dovršení počtu nebeských spasených se za křesťany živé a křesťany se očišťující modlí ovšem i svatí zemřelí, jejichž nebeská radost není v Hospodinově přítomnosti dokonalá, pokud není prožívána v úplnosti církve, očekávané na konci věků.

Reformace situaci zkomplikovala důrazem na dominující bipolární vztah Kristus – člověk. Proti jedinému Kristu byl jako partner postaven jediný člověk, jediná individualita – jen já – já a Kristus – já a ďábel. Pokud se středověký umírající totiž mohl spoléhat v agonii, ve chvíli svého posledního pozemského boje v přítomnosti ďábla a démonů, na podporu přítomných svatých andělů a lidí v čele s Pannou Marií a na spolupráci s knězem jako průvodcem své poslední cesty, měl současně naději, že když se něco pokazí a skončí v očistci, jeho příbuzní, blízcí i sama církev budou stát na jeho straně i po smrti. Pak poreformační křesťan přišel o podporu svatých zemřelých i živých, na smrtelné posteli zůstal sám ve společnosti ďábla s vírou v Krista, přičemž pokud by se teď něco pokazilo, nečeká ho jen trest v očistci, čeká ho beznaděj, čeká ho peklo.

Výsledkem reformace bylo ovšem i to, že došlo vlastně k nové definici svatosti. Nový model svatosti byl výrazně konfrontační, protiřímský, protikatolický a fakticky sjednocoval jen jednu stranu barikády. Právě v reformačních martyrologiích Matthiase Flaccia Illyrica, Jeana Crespina, Johna Foxe či Jana Amose Komenského jsme totiž i my dnes svědky jakési nové cesty církve, nové tradice, vedoucí od starého Izraele k ideální a idealizované církvi novozákonní a předkonstantinské, k úpadku středověkého křesťanství a k jeho obnově v čase reformace. Nový svatý jako by proto ani nebyl světcem obecné církve, jen církve jedné, církve reformační.

To bylo u nás slávy a řevu, když výrazný ateistický filosof Milan Machovec kdysi publikoval drobnou knížku s provokativním názvem //Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa?// To bylo strachu, když v souvislosti se smírnými činy papeže Jana Pavla II. na sklonku milénia se leckterý evangelík obával toho, že římskokatolická církev si přivlastní našeho mistra Jana, toho mistra Jana, jehož úctu v našem prostředí spoluvytváří často jen reprodukce Brožíkova slavného obrazu, doplněná ve sborových interiérech někdy Makovského bustou dalšího našeho svatého, Komenského.

Řečené však vede přes svou jistou ježatost jinam než ke sporu a polemice. Mistr Jan Hus může být chápán jako světec, je-li mučedník pravdy, kterou je třeba přijímat jen jako pravdu věčnou – Krista. Svatozář Hus nezískal díky svým morálním kvalitám a svým občanským postojům, ale jako následovník Ježíše Krista, svědek a mučedník Kristova evangelia. Jeho role už není (ale před Bílou horou byla) role přímluvce, ale vzoru. Světec je vzor, o něhož se může dnešní křesťan s jistotou opřít a z jeho života čerpat posilu ve stále stejných problémech, s nimiž se potýká od počátků církve.

Pokud by tito reformační svatí byli pro dnešní církve těžko přijatelní, nezbývá než doporučit cestu alternativní, ale tradiční a biblickou. Již velcí odmítači dobového kultu svatých – táboři – se drželi svatých jakožto vzoru, ačkoli v otázce přímluv svatých přijímali s ohledem na dobové klima bezpečný christocentrický model, jednoduše vyjádřený obecným pověděním: Proč chodit ke kovaříčkovi, když můžu jít ke kováři.

Spolu s tábory můžeme i my dnes obnovit čistý kult mariánský a kult biblických svatých, kteří svými vzestupy i pády inspirují křesťana dodnes.

Nemusíme přece nazývat bohoslužby 26. 12. jako oslavu druhého svátku vánočního, když je můžeme tradičně nazvat bohoslužbami k poctě svatého Štěpána – prvomučedníka. Můžeme vrátit témata dávných kázání de sanctis do církevního roku nebo se spolu s velkým mariánským ctitelem Lutherem vrátit k příběhům a inspiracím, které se pojí se svátky mariánskými, a proto kristovskými.

Možná by stálo za úvahu, zda dnes neinklinujeme spíše k hrdinům, církevním i necírkevním, kteří bez vazby ke Kristu fakticky ladí s nekřesťanskými (nenáboženskými) hrdiny doby antické či moderní. Můžeme se zamyslet nad tím, zda neupíráme svůj zrak spíše k těmto „dokonalým“, zatímco svatí měli a mají k dokonalosti daleko.

Je-li imitatio Christi u svatých základním rozpoznávacím znakem jejich oddělenosti od světa a současně znakem jejich solidarity se světem a jeho bolestmi, může být Kristovo následování rovněž znak každého z nás. I my totiž máme podíl na obcování svatých, které nepatří jen do bohoslužeb a ke stolu Páně; ke svatosti jsme totiž povoláni všichni a následování Krista má své místo vždy tam, kde se, postaru řečeno, potýkáme s ďáblem, světem a se svým tělem.

Ota Halama
foto: pexels.com