(ČB 12/2021) Když se v evangelickém prostředí zeptáme, čím se naše církev liší od církve katolické, jedna z poměrně častých odpovědí bude: My na rozdíl od katolíků neuznáváme svaté. (Je pravděpodobné, že katolíci by odpověděli stejně, jen v opačném gardu.) Vlastně je potěšující zjištění, že se neshody mezi konfesemi postupně zužují na témata, která nepatří k jádru křesťanské víry a jsou spíš záležitost osobní spirituality, a tedy i osobní volby. Úcta k svatým je nepochybně součást duchovního života katolické církve, avšak každý věřící tuto úctu nakonec pojímá po svém a nikdo ho nenutí k tomu, aby přijal za své všechny její podoby (například kult ostatků).

Co ale vůbec znamená, že evangelická církev „neuznává svaté“? Sotva můžeme přehlédnout fakt, že v dějinách církve sehrávali světci významnou úlohu na poli náboženském, diakonickém, kulturním i politickém. Stejně tak musíme uznat, že Boží milost se v některých postavách církve (nejen té katolické) mocně prokázala a došla svého naplnění v jejich obdivuhodných činech. Pro takzvaně „běžné“ věřící byly tyto osobnosti posilou jejich víry a současně vzorem k následování.

Nelze ale obejít ani sporné aspekty úcty k svatým, které se staly jedním z důvodů vzniku reformace. Reformátoři byli přesvědčeni, že svatí v srdcích věřících vytlačují Krista a zatemňují jeho dílo spásy. Při pohledu na projevy pozdně středověké zbožnosti se těžko ubráníme pocitu, že se do církve vrátilo pohanské mnohobožství, třebaže se oficiální církevní nauka snažila jedinečnou úctu k Bohu od kultu svatých (a Marie) pečlivě odlišit. Kámen úrazu pro reformační teologii byla (a dodnes zůstává) především modlitba k svatým, která přinejmenším vyvolává dojem, že světci mají u Božího trůnu výsadní postavení, a proto jejich přímluvy mají u Boha větší účinek. Jako problém vyvstala nejen samotná myšlenka, že zesnulí se za nás u Boha přimlouvají, ale hlavně představa, že se z mimořádných lidí víry po smrti stávají jakési vyšší nebeské instance, prostředníci mezi Bohem a člověkem, kteří mají dokonce v kompetenci různé oblasti lidského života. Velká obliba ostatků svatých pak byla reformátory odsouzena jako čirá modloslužba.

Úcta k svatým byla proto v evangelických církvích dlouhou dobu odmítána a teprve od minulého století se – spolu s postupujícími ekumenickými rozhovory – objevují pokusy k ní najít znovu cestu. Především je nutné si ujasnit samotný pojem svatosti. Pokud jej definujeme jako účast na Kristově spáse, pak je svatý úplně každý věřící, protože je ve křtu s Kristem spojen. V tomto smyslu svatost není žádná zvláštní duchovní či mravní zdatnost, ale nezasloužený dar milosti, který člověk vděčně přijímá a nemusí pro něj sám nic dělat. Kromě tohoto chápání ovšem v Novém zákoně nacházíme svatost jako konkrétní projev tohoto obdarování v životě člověka. Taková svatost není automatická danost, je to úkol, k němuž jsme Kristem povoláni a Duchem svatým uschopněni.

V českobratrské evangelické zbožnosti se známkování křesťanského života moc nenosí. To je na jedné straně sympatické, protože se vyhneme neoprávněnému a unáhlenému odsuzování druhých a raději přenecháváme soud samotnému Bohu, který má k tomu jediný právo. Na druhé straně ale tato zdrženlivost vede k jistému zglajchšaltování: Všichni jsme před Bohem stejní hříšníci, nikdo není lepší než druhý, není žádné větší či menší zlo, hlavně se prý nesmíme nad nikoho povyšovat. Takový paušalizující pohled se ovšem míjí s naší každodenní zkušeností. Některé zlé činy prostě ubližují víc než jiné, mají dalekosáhlejší dopad a hůř se napravují. Totéž ovšem platí o činech dobrých – některé jsou ušlechtilejší, obětavější, odvážnější. Dokážou strhnout k dobrému i ostatní a uvádějí do pohybu pozitivní vlnu, která má stejnou, ne-li větší sílu než epidemie zla.

Chceme-li některé lidi víry považovat za světce, musíme být opatrní. Samotné toto označení totiž nevyhnutelně přiznává nějakému člověku vyšší náboženský či mravní statut. Předpokládá se, že dozrál k jisté velikosti a jeho dobrota se stala jeho přirozeností (ctností), tak jako když houslista dospěje k virtuózní úrovni svého hraní. To je ale možné tvrdit jen s výhradou – nikdo, ani ten největší virtuos víry není uchráněn před zlým. Ďábel, jak známo, může zaútočit právě na vrcholcích naší mravnosti. Dokonce sám Ježíš odmítl, aby ho ostatní titulovali přídomkem „dobrý“, protože dobrý je jedině Bůh sám.

Mimochodem v této souvislosti docela chápu odpor některých lidí vůči sochám – ať už zobrazují právě svaté, či například významné státníky. Tím, že někomu postavím sochu, tohoto člověka s celým jeho životem prohlašuji za velkého, čnícího nad nás ostatní. Socha dost dobře nedokáže rozlišit mezi světlými a temnými stránkami dané osobnosti. Vyzdvihuje, potvrzuje a zvěčňuje jen ty první a tváří se, jako by ty druhé neexistovaly. Nikdy nemůže postihnout složitost a dvojznačnost, která je součástí života každého z nás. Světci nejsou jednoduše křesťanští supermanové, nesoucí se k dokonalosti. Čímsi zásadním ovšem osvědčili svou víru a projevili ji v konkrétních životních výzvách a zápasech.

Jsem přesvědčen, že svatí – nebo, chcete-li, velké ženy a velcí mužové víry – mohou být pro nás povzbuzení. Nemusíme si je nijak idealizovat ani jejich příběhy legendárně přibarvovat. Také oni jistě měli své slabiny, selhání a propady. Při pohledu na ně si ale uvědomíme, že velká biblická slova o následování Krista či plodech Ducha svatého nemusejí být jen zbožné fráze, které mají s přízemní a často tristní realitou všedního života málo společného. Na mnoha křesťanech bylo a je patrno, co znamená nový život v Kristu. Věříme sice – jak se po evangelicku říká – bez vidění, ale občas toužíme spatřit, že Bůh se již během naší pozemské cesty zjevuje jako proměňující moc. Světci jsou živoucí znamení této moci. Jejich pestré osudy odrážejí rozmanitost různých situací, v nichž se věřící ocitají a mají obstát. A jsou zároveň výzvou: I ty můžeš přijmout svůj jedinečný příběh jako příležitost dosvědčit Krista – právě tam, kde se nacházíš, a se vším, co si s sebou neseš.

Ondřej Kolář
foto: pexels.com