(ČB 9/2021) S Jakubem Kašparem jsme se nedávno setkali v Bělči na kurzu pro faráře. Téma kurzu byl storytelling – Jak lépe vyprávět. Jakub o sobě říkal, že vypráví hodně …
K rozhovoru do Českého bratra jsme se sešli na zápraží před Vilkou v Horském domově v Herlíkovicích. Toto místo symbolicky spojuje Jakubovu práci v KRNAPu, kde zastává funkci náměstka ředitele, a kurátorství vrchlabského sboru, ke kterému Herlíkovice patří.

Lezeš?

Jednou jsem zkusil závodit na horských kolech, ale po jednom závodě jsem se vrátil k horolezení, je to bezpečnější. Když se narodily děti, nelezli jsme asi osm let, ale loni jsme začali i s dětmi.
Když jsem neměl děti, míň jsem se bál. Přece jen děti potřebují tatínka a maminku.

Odkud jsi? Kde ses vzal v KRNAPu (Krkonošském národním parku) – jak máš napsáno na tričku?

JK: Jsem odtud z kraje, z Podkrkonoší. Narodil jsem se studentům medicíny v Hradci Králové, brzy jsme se přestěhovali do Hořic. Pak jsem odešel do Prahy na vysokou a zůstal tam 17 let.
Ale Krkonoše jsou „srdcovka“. Z Hořic jsme stále jezdili hlavně do oblasti Úpy.

Když mi bylo asi osm, psal jsem do KRNAPu, jestli nemají nějaký kroužek. Ale z Hořic to bylo daleko.

Asi po 30 letech jsem dostal nabídku pracovat na správě KRNAPu. Tak jsme se dohodli se ženou, že ano a mně se tak splnil dětský sen. Sice většinu času trávím v kanclu s tabulkami, ale dostanu se i ven, a to je úžasné.

Co jsi dělal předtím V Praze?

Osm let jsem pracoval jako novinář. Spoluzakládal jsem server Ekolist.cz a vedl tištěnou verzi toho časopisu. Pak mi zavolal tehdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek, jestli bych nechtěl vést na ministerstvu komunikační oddělení. Tam jsem tedy strávil dalších osm let.

Když padla vláda uprostřed českého předsednictví EU, bylo to náročné období, doma jsme měli třičtvrtěroční dítě, skoro jsem ho v té době neviděl. Byl jsem rozhodnut jít na rodičovské volno, má žena by šla pracovat, ale do toho se ozval ředitel KRNAPu Honza Hřebačka, který tam potřeboval někoho na komunikaci.

Takže z rodičovské nakonec moc nebylo?

Na rodičovské jsem nakonec byl sedm týdnů. Ale musím říct, že už nikdy neříkám rodičovská „dovolená“. Po práci na ministerstvu to byl neuvěřitelný náraz. Být doma s dítětem, které nemluví. Nikdo mi nevolal, nikdo mi nepsal, předtím jsem měl denně 150 mailů, 60 telefonátů. A najednou jsem nikoho nezajímal. Bylo to hrozně těžké.

Po pěti dnech jsem se zhroutil, seděl jsem v kuchyni na zemi a křičel jsem na svoji ženu, že takhle jsem si to nepředstavoval. Ale pak se to zlepšilo a žena se na těch několik týdnů vrátila do práce, kde byla předtím. Pak jsme se přestěhovali do Vrchlabí a ta má „dovolená“ skončila. V rodičovské zas pokračovala ona.

Co teď děláš v KRNAPu?

Jsem vedoucí odboru vnějších vztahů, do toho patří i kroužek pro děti. Do odboru patří nejen mluvčí, webmaster a redakce časopisu. Máme také čtyři muzea, informační střediska KRNAPu, ekologickou výchovu. Dělá se spousta věcí pro veřejnost, přes 150 za rok. Mám partu velmi dobrých kolegů, je radost s nimi pracovat.
Někdy se podaří a vyšetřím si den a jdu po Krkonoších. Takové výpravy jsou součást mé práce. Abych pak o Krkonoších mohl vyprávět. Občas vedu nějakou exkurzi. Třeba z Horského domova.

To hlavní, proč jsme se v redakci rozhodli dělat s tebou rozhovor, je, jak funguje dohromady život rodinný, profesní a to, jak jsi aktivní v církvi. Na sobě máš tričko s nápisem KRNAP, před dvěma týdny jsme se potkali na kurzu pro faráře v Bělči. Jsi kurátor sboru ve Vrchlabí, jsi výpomocný kazatel.
Jak ses vůbec dostal do církve?

Táta je velký znalec Bible, ale nikdy nedokázal uvěřit. A máma byla pokřtěná katolička, ale víru jsme stejně doma nikdy nepraktikovali.

Já jsem v pubertě začal hledat smysl toho, jak to funguje

na světě, jakou cestou se mám vydat. Tušil jsem, že ta cesta vede přes kostel, to bylo na konci osmdesátých let. V Hořicích jsou dva katolické kostely. Chodil jsem tam, bylo to hezké, i zdobnost barokních kostelů mě tenkrát oslovovala. Kostel sv. Gotharda na kraji Hořic měl zvláštní spikleneckou atmosféru – je na kopci, kolem kostela je hřbitov. Tam estébáci nepřijdou. Tušil jsem, že tam někde ta cesta povede. Ale zatím se to nijak neformulovalo.Na gymnáziu hledání pokračovalo, v devadesátých letech jsem nakukoval i do jiných náboženství. A na vysoké škole, na Fakultě humanitních studií, jsem se vrátil zase ke křesťanství. Poznal jsem, že katolická cesta pro mě není, ale pořád mě to ještě nevedlo k protestantismu.

Byl jsi v tom hledání sám?

Vlastně ano. I když ve škole byla spousta křesťanských osobností: učitelé Jan Sokol, Tomáš Halík, Václav Břicháček. Jednou jsme strávili víkend u Sváti Karáska. Bylo to fajn. V Hořicích jsme se kamarádili s rodinou Ivana Ryšavého. Ale moc kontaktů s evangelíky jsem neměl.

V roce 2003 jsme se nechali s Monikou pokřtít v československé církvi. Bydleli jsme v Rudné u Prahy, tam byla náboženská obec a sympatická farářka Jana Vodičková.

V roce 2010 jsme přišli do Vrchlabí a do evangelického sboru ČCE. A už jsme tady zůstali, jsme tu doma. I s dětmi, ty jsou pokřtěné už jako českobratrští evangelíci. Ale křtili jsme je, až když řekli, že chtějí, ne jako mimina.

Jak stíháš všechny své aktivity?

Dělám hodně věcí dohromady. Lidi se ptají, jestli někdy spím. Ano, spím hodně, to je pro mne důležité. Lehnu odpoledne na gauč a spím.

Ale to že měním často role, mi pomáhá. Osm hodin jsem náměstek ředitele národního parku, pak jsem kurátor, pak si vezmu talár a jsem výpomocný kazatel. Pak si sundám talár, vezmu si skautskou košili a šátek a je ze mě skautský vedoucí. Jak vyměním roli, odpočívám od té předchozí činnosti.

Takže nemáš, když spíš, výčitku, že bys měl dělat něco užitečnějšího?

Ano. Dlouho jsem si vyčítal, že přece nemůžu odpoledne spát. Měl bych dělat něco užitečného, třeba sekat louku. Ale pak jsem zjistil, že třeba po tom spánku i tu louku posekám líp.

A jeden hezký příklad, jak jde dohromady to střídání rolí:
Jeden bratr mě požádal, abych ho po smrti pohřbil. Byl to horský záchranář. Pohřeb byl v nepoužívaném vrchlabském kostele. Kolem rakve stála čestná stráž Horské služby. Ti mě znají jako krnapáka v uniformě. KRNAP a Horská služba mají zajímavé vztahy, ne vždy pozitivní. A najednou mě viděli v taláru. Bál jsem se, že se budou smát.

Ale nesmáli se vůbec.

Po pohřbu mi říkali: „To jsme vůbec nečekali. To máte u nás velké plus.“ A pro mě bylo důležité, že ta kombinace

civilní práce a kazatelství dává smysl.
Nebylo jim směšné, co říkám, poslouchali. Přijali mne v roli, kterou nečekali.

Jsi v církvi hodně aktivní. Výpomocný kazatel, kurátor. Jak přitáhnout lidi k práci v církvi? Jak zařídit, aby to víc vzali za svou věc?

Taky nad tím přemýšlím. Ve Vrchlabí nemáme velký podíl lidí, kteří by nebyli aktivní. Je to malý sbor, aby sbor fungoval, něco musí dělat každý. Ve větším sboru se může více lidí jen vézt.

Někdo je společensky chladnější, někteří přicházejí hlavně kvůli liturgii a slovu, společenství se trochu bojí, jsou to spíš samotáři. Ale ve Vrchlabí je to jinak, v podstatě všichni, kteří do kostela chodí, něco dělají. Učí v nedělní škole, chovají včely, dovážejí lidi na bohoslužby…

Jen pořád marně hledáme, jak pomoci lidem zvenku, aby překročili práh do kostela. Že lidi kolem nás hledají, že nejsou ateisti, to tak je. Ale jak je pozvat? Nejsme pro ně zajímaví – my jako ti, kteří prodlužujeme práci těch dvanácti vyslaných apoštolů. Nevíme si s tím rady, selháváme. Byli jsem k tomu vysláni, ale neumíme to. Myslím, že to, co se u nás v kostele káže, je srozumitelné, ale lidi z venku si to nechtějí poslechnout. To mě trápí.

Přitom pořádáte ve sboru různá otevřená setkání, pro veřejnost, ne?

To je součást té bolesti. Vzniklo tady hřiště „otevřená farní zahrada“. Přichází sem spousta lidí, hřišti nikdo neřekne jinak než „hřiště u piráta“, protože je tady veliká loď s pirátskou vlajkou. Když je hezky, přijde za den klidně 60 dětí. Přijdou na hřiště, ale brankou ke kostelu neprojdou, nepřijdou v neděli.

Nebo pořádáme adventní koncerty, na podzim koncert kapely Epydemye, kostel byl plný. To lidi i prošli dveřmi do kostela, ale v neděli nic.

Někdy říkám: „Pane, prosím, řekni jim, ať přijdou. Přece máme dveře otevřené.“

Zaujalo mě, jak používáš o kazatelské službě slovo „sloužit“. Říkáš, že někdo „slouží“ jako farář. To slovo „služba“ mi připadá důležité.

Já to tak beru. Od ordinace sloužím docela často v Královéhradeckém seniorátu, to je pro mě velmi cenné; je posilující prožít, že církev není jen Vrchlabí. Třeba v Jičíně jsem moc rád, je to malý sbor, ale dýchá na mě, že je to výtečné společenství.

Ještě jednou a na závěr: Co tě posiluje?

Dvě věci jsou zásadní: jednak to střídání rolí. Pořád, 16 hodin denně být „ready“, to bylo dřív těžké, teď to zvládnu. A pak to, že jsem se naučil vypnout, odpočívat.

připravila Lenka Ridzoňová