(ČB 9/2021) Měla jsem to štěstí, že jsem se během svého studia v zahraničí mohla podívat do Dublinu. Kromě jiného mi utkvěl v paměti první pohled do ulic cestou z letiště. Bylo před volbami a jejich význam se ve veřejném prostoru nedal přehlédnout. Doslova na každé lampě nebo sloupu podél ulice byly klidně dva nebo tři plakáty s portréty lidí z různých stran, kteří se o důvěru voličů ucházeli. Obdobné záběry může divák vidět třeba v dánském seriálu Borgen (česky jej pod názvem Vláda vysílala i ČT). Volby jako soutěž idejí a programů, politika jako hledání spolupráce k účinné správě společného života, vláda jako příležitost pečovat o hodnoty, které nám za to stojí.
Kéž bychom to uměli. Vyznat se v tom, prolomit skepsi a nezájem. Kéž by mezi námi byla důvěra a moudrost, aby se mohl do smysluplné spolupráce pustit každý, kdo má inspiraci pro dobrá řešení. Nejen ve volbách, které nás zanedlouho čekají a v letech po nich, ale také v občanské společnosti a v církvi.
Kdy budou u vás ve sboru volby do staršovstva? Bude dost kandidátů? Budete mezi nimi? Víte, jaké služby u vás ve sboru dělají presbyteři? Jak by měl nebo mohl život vašeho sboru vypadat? Koho byste rádi přizvali ke společné péči?
Měla jsem příležitost spolupracovat se staršovstvy čtyř sborů, tedy s pěknou řádkou dobrovolníků. To slovo dobrovolník se přitom snažím mít na paměti a zdá se mi čím dál důležitější. Nastavuje totiž správné meze. Farářům, sboru i presbyterům samotným.
Od jiných dobrovolníků ve sboru se staršovstvo liší tím, že ostatní členové sboru mu ve volbách dávají mandát rozhodovat o důležitých organizačních a správních věcech, dlouhodoběji ovlivňovat podobu sborového života, hospodařit se společnými penězi. Přijetím volby a slibem se z dobrovolnictví stává závazek pečovat. Jak s tím naložit?
Vážím si toho, kolik lidí v ČCE, často právě ze střední generace, vedle svého zaměstnání a nemála jiných osobních starostí, věnuje svůj čas sborovým záležitostem. Jsou bratři a sestry, kterým se stačí ozvat a hned se ujmou toho, co je zrovna potřeba – od jednání s řemeslníky po přípravu modlitby nebo čtené bohoslužby. Jsou i tací, kterým se ozývat nemusíte, protože se sami nabídnou a doprovodí vás třeba na pastorační návštěvu.
Těší mě, kolik lidí vidí i dál, k církevnímu celku. Bratr kurátor Tomášek, v němž jsem měla oporu při službě ve Šternberku, cestoval o nedělích i do vzdálených sborů Moravskoslezského seniorátu, aby tam sloužil jako výpomocný kazatel. Někteří pracují v seniorátních výborech, v Jeronýmově jednotě, v poradních odborech synodní rady apod. Vidět dál než na sebe sama, vzájemně se podporovat a pečovat o druhé, kteří pomoc potřebují patří ke křesťanskému způsobu života. Mimochodem, jak to, že mnohdy dokážeme udržovat partnerství se zahraničními sbory, vzdálenými stovky i tisíce kilometrů, ale zvát stejně tak ke stolu, do rodin a k bohoslužbám lidi ze sousedního sboru, odjinud z vlastní církve nebo z ekumeny se nám daří hůř? Ale to je zase jiné téma.
Když se dobrovolnictví spojí s volbami a služba s mandátem, má to i svá úskalí.
Může se stát, že váha všech sborových služeb leží na několika lidech ze staršovstva, kteří cítí odpovědnost, a tak se úkolu ujmou vždycky, když se toho neujme nikdo jiný. Zvlášť u lidí střední generace není výjimka, že pak obstarávají své stárnoucí rodiče, vnoučata, zahrádku a třeba ještě sborové budovy nebo finance. Není divu, že při pohledu na takové výkony někteří z nás vědí, že tolik už neunesou, a tak se drží zpátky, aby na ně nepadl podobný náklad, aby jim nebylo přiděleno veslo, na které zkrátka nemají sil. Přitom by možná leckdy stačilo vědět, že u vesla se střídáme každý chvilku, podle možností, bez soudů, spolu. Pak není, čeho se bát. Je prima vypomoci i jednou za půl roku, když to zrovna čas, zdraví, děti či něco dalšího dovolí. A vědět, že se se mnou stále počítá.
Někdy nás spoléhání na osvědčené pověřené služebníky vede k tomu, že ke službám nepozveme nikoho dalšího, protože nás to ani nenapadne. Zdá se nám, že to či ono přece vždycky příslušelo presbyterům. Anebo rozhodneme za druhé, že se jim to určitě nehodí, že ani nevědí, „jak se to dělá“, apod. Vědomě či nechtěně se ztrácí ze zřetele část sboru, která není ve staršovstvu ani s nikým ze staršovstva spřízněná.
Přitom se společně scházíme a nasloucháme při bohoslužbách slovům o tom, že „každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (1K 12,7) a že se máme navzájem podpírat jako údy jednoho těla (Ef 4,16), spojené láskou. Možná by někoho právě služba, která by mu byla svěřena, poponesla, občerstvila, přivedla blíž k druhým nebo k Pánu Bohu a Duch svatý by si k nám našel novou stezku.
Může se taky stát, že se díky pocitům vlastní odpovědnosti ve staršovstvu pevně utahují otěže, aby všechno bylo pod kontrolou, a tak se ze sborového života vytrácí laskavost, tvořivost, fantazie, chuť sdílet svá obdarování a spolu se učit. Při volbách se volí stále titíž, protože oni už vědí, jak na to a jsou ochotni v daných kolejích pokračovat. Druzí se necítí být zváni, kompetentní, dostatečně dobří nebo schopní anebo mají pocit, že by jejich hlas stejně nebyl slyšet. Jako v té politice. Není to (přinejmenším) veliká škoda?
Pán Bůh dej inspiraci a požehnání všem staršovstvům, vám všem bratřím a sestrám ze střední ale i jiné generace. Zvlášť vám, kteří potřebujete a hledáte odpočinek, a vám, kteří hledáte novou dobrou příležitost ke společné službě.
Jana Hofmanová