(ČB 9/2021) „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fp 3,12–14)

Obrácení u Damašku se Pavlovi stalo nezapomenutelným počátkem přerodu jeho života. Jako by si „stáhl aplikaci“ života z víry Ježíše Krista do souřadnic svého srdce a teď v té víře domácní, stává se mu východiskem a smyslem i v jeho životě. Už v něm neběží sám, není sám svůj, zmocňuje se ho Ježíš Kristus.
Dynamika atletického podobenství spočívá v jasném pochopení, že konečné získání té nebeské ceny, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši, se děje aktualizací vlastního života té víry. To je pohon, který způsobuje, že Pavla život z víry Ježíše Krista těší, jakkoli mu dává zabrat. Novými a novými rozběhy všímavé a nápadité víry se kvalifikuje až do závěrečného finále.

Jinými slovy nám apoštol sděluje, že v zápase se sebou samými nebudeme hotovi nikdy, protože uvěřit Ježíši Kristu znamená prožívat změnu přirozeného života jen pro sebe v život pro druhé – a ty nám Pán Bůh staví do cesty neustále.

Obraz atleta na závodní dráze najdeme u apoštola Pavla na více místech. Snad tedy také něco věděl i o samotné taktice běhu, se kterou účastníci k závodu přistupují. Běžci ve střední generaci už dávno vědí své o „přepálených“ startech, o tvrdých nohách a o dechu, který nestačí. Nevím, jestli ve starověku věděli něco o samotné prospěšnosti dnes tolik propagovaného běhu pro zdraví. Dnešní lidé středního věku už většinou vědí, že nejde o to, kdo výš, kdo dál a kdo nejrychleji. Vítězstvím je pro ně společenství založené na otevřenosti a upřímnosti, na ochotném zájmu tvořit a účastnit se programu sborových aktivit. To je velká devíza, kterou střední generace do běhu sborového společenství vkládá. Vedle toho přináší plusové body i svým vhledem do aktuální situace, ať už na trati kulturně-sociální, nebo politické. A s tím souvisí i jejich logické návrhy na zdravé restarty vůči často slýchanému „vždycky se to dělalo takhle“ těch, kteří zapomínají, že tradice je předávání ohně, a ne uctívání popela.

Dost blbě se jim však běží, nenaleznou-li ve své stáji vrstevníky. To platí dvojnásobně, mají-li a vychovávají-li své děti. Nevyčítal bych jim, že vyhledávají a hostují ve společenství konkurenčních stájí nenáboženského charakteru s pestřejším složením týmu. Konec konců, i tam mohou vnášet výše popisovanou aplikaci života z víry Ježíše Krista.

Obtížně se jim také běží s neúnosným nákladem. Jistěže lze chápat úlevu těch, kteří drželi štafetu sboru po mnoho let a teď ji mají komu předat. Konečně je tady někdo, kdo to převezme. Jistě, úkolům a povinnostem, vyplývajícím z běhu sborového života, se nelze vyhnout. A nebývá jich málo. Málo bývá naopak těch, kteří je ochotně berou na svá bedra. A střední generace bývá výkonná, ne? Někdy ovšem až tak, že takto „postiženým“ výkonným jedincům hrozí vědomí zasloužilosti nebo syndrom vyhoření.
A už vůbec střední generaci nepovzbudí nářky a povzdechy typu: „S námi už to nevyhrajete, s námi ten náš sbor vymře“.
Unaříkanost s vírou zkrátka nejde dohromady.

Hynek Tkadleček