(ČB 7+8/2021) Bývali jsme považováni za církev písmáků. Představovala jsem si to vždycky tak trochu jako z televizního seriálu o F. L. Věkovi, který běžel v televizi za mého dětství. Platí to však ještě? Myslím, že moc ne. Přes všechna vydání Bible, jež pestrostí uspokojí estéta i vojáka na zahraniční misi. Život se zrychlil, čas je vzácná komodita. A trávit jej studiem Bible? To je možná tak pro pár hloubavých zájemců či rovnou teologů.

Bývali jsme považováni za církev rodinných klanů. Farářem byl praděd i děd, otec, syn a pak vnuk. Mnozí měli spoustu dětí, dost se dbalo na to, aby partner byl souvěrec, a tak se stávalo, že byl příbuzný pomalu každý s každým. Za dvě stovky let od tolerančního patentu se vystřídalo přibližně osm generací a hodně rodin bylo hrdých na svůj původ a držely jej v povědomí. Pamatuju si, jak na setkáních mládeže někdy v sedmdesátých letech minulého století bylo zábavné pátrat, kdo s kým a přes koho je vzdálený příbuzný. Jistá izolace a život v evangelické bublině byly i důsledkem tlaku komunistického režimu. To už více než 30 let (naštěstí) neplatí, do církve přicházejí svobodně noví lidé, životní partneři se hledají a nalézají ledaskde, život společnosti se individualizoval, rodinná pouta se rozdrobila kvůli vzdálenostem a možnostem žít jinak. Takže rodinné klany už taky moc nefungují.

Jak tedy vypadá a žije evangelická rodina dnes? Co je důležité a co platí stále, bez ohledu na dobu, ve které žijeme? To jsem se pokusila nahlédnout z několika úhlů.

Z pohledu dítěte

Já práci s dětmi považuju ve sborové práci za nejdůležitější. Sedět v kostele a být v klidu je pro každé malé dítě trochu nuda, a tak fungující nedělní škola či bohoslužby pro děti jsou výborné lákadlo. Ještě lepší jsou pro ně biblické hodiny v týdnu na faře. Tam je více prostoru a času i uvolněnější atmosféra. Děti si zde najdou kamarády, těší se na ně. Ve spoustě sborů navazují na takovouto práci víkendové pobyty někde v přírodě a úplně nejlepší je letní tábor. Strávit spolu takový intenzivní čas, moci pozvat i kamarády, kteří třeba do kostela nechodí, prožít táborovou hru s biblickým obsahem, tak trochu si sáhnout na dno svých sil, poprat se se steskem po rodičích a dokázat sám sobě, že jsem zvládl třeba i noční hlídku – to jsou hodnoty, které formují dětskou duši na celý život. Samozřejmě – můžeme dítě poslat na pobyt s výukou angličtiny či na sportovní tábor, ale pokud je přidanou hodnotou křesťanský náboj, je to ještě lepší.

Z pohledu mladého člověka

Dítě vyroste a přijde čas hledání partnera. Rozhlížet se ve skupině mládeže? Z pohledu rodičů možná tajné přání. Mladí lidé však mají dnes téměř nekonečné možnosti rozletět se do světa. A málokdo si do výběru partnera nechá mluvit. Lásku rozumem nezkrotíš, ta prostě přijde. Vznikají tak vztahy velmi pestré – mezi evangelíky, mezi věřícími jiných konfesí, mezi věřícím a nevěřícím, mezi křesťanem a vyznavačem jiného náboženství. Oslabuje to víru, nebo dokonce církev? Evangelickou asi ano, ale při rozumném uchopení to jistě obohacuje všechny zúčastněné. Je dost těch, kteří přivedou své partnery do sborového společenství. Smutné je, když partneři nejsou schopní se domluvit, a tak nakonec nechodí nikam. Ačkoli sami toho hodně dostali, vyrostli a dozráli v křesťanském společenství, které je v nejlepším slova smyslu formovalo, neumožní nic podobného prožít svým dětem.

A co singles? Někteří prostě na žádného vhodného partnera nenarazili, někteří ho ani nehledají. Nebo hledají a našli – partnera stejného pohlaví. Věnujeme jim ve sboru dostatek laskavé pozornosti? Pro život sboru mohou být požehnání, přece jen mají často více času než uhonění rodiče středního věku.

Z pohledu rodiče

Co jiného si rodiče přejí, než aby jejich děti byly zdravé, šťastné, samostatné a dobře se jim vedlo? Pokud se podaří, že děti přijmou víru a evangelickou zbožnost, je to dobře, rozhodně to však není rodičovská zásluha. Protože i zde platí to Matějčkovo „nejvíc vychováváme, když nevychováváme“. Děti nás vidí každý den a v nejrůznějších situacích, při rozhodování, zaujímání postojů, ve chvílích radosti i smutku. Podle toho se pak utváří jejich názor na svět kolem. A s dalšími podněty z okolního světa dozrává pohled na život v jejich hlavách už bez rodičovského ovlivnění. Proto je asi moudré, s pocitem „udělali jsme, co jsme mohli“, vypustit dospívající děti ze své péče, modlit se a doufat, že to dobře dopadne.

S přibývajícím věkem bývá ve sboru více osamělých. Statisticky zejména vdov, ale i mužů a žen rozvedených či jinak životem zkoušených. To je skupina, jež často vnímá sbor jako svou rodinu. Pravděpodobně někoho takového ve sboru také máte. Jsou to lidé ještě při síle, kterou převáří v laskavou péči o sbor, o církev.

Z pohledu prarodiče

Kdo byl obdařen vnoučaty, potvrdí, že to je nádherná životní zkušenost. Najednou pominula zodpovědnost, ale je více času na hraní, povídání, na společné zážitky. I o náboženských otázkách se mluví někdy snáze než před lety s dětmi. Vztah s vnoučaty je nejspíš oboustranně obohacující, protože v lecjakých rozhovorech se různé osobnosti vyznávají z toho, že v duchovní oblasti na ně měli největší vliv právě prarodiče, kteří je vodili do kostela. A to je hezká vizitka pro všechny babičky a dědečky, kteří se svým vnoučatům věnují.

Závěrem

Punc písmáctví a klanů naše církev již ztratila. Máme truchlit? Myslím, že ne. Sbory jsou daleko víc než dřív otevřeny nejen starším lidem, ale také lidem osamělým, ztrápeným a všelijak postiženým. Mnohým opravdu nahrazují vlastní rodinu. Přidáme-li k tomu Diakonii, která na profesní úrovni pomáhá rodinám v obtížných životních situacích nejrůznějšími sociálními službami, můžeme být na evangelickou církev po právu hrdí. Styl života se proměnil, ale vztahy, které tvoří základ rodiny, sboru i církve, se zase tak moc nezměnily.

Daniela Ženatá