(ČB 6/2021) Podle všeobecné deklarace lidských práv mají plnoleté ženy i plnoletí muži právo uzavírat sňatek a zakládat rodinu bez jakéhokoliv omezení z rasových, národnostních nebo náboženských důvodů. Exogamie neboli výběr manželských partnerů mimo vlastní skupinu je z mnoha důvodů výhodná – brání incestu, který je tabu snad ve všech kulturách, a následné degeneraci, pomáhá překračovat myšlenkové i kulturní hranice a stmelovat společnost.

Jednotlivá náboženství ovšem projevují často přesně opačné ideály – touží po nábožensky homogenních rodinách, které snadno předávají stejnou víru také svým dětem. Pro některá náboženství je výběr životního partnera mimo vlastní komunitu tabu – a kdo se takto proviní, zažije vyloučení ze společnosti i z vlastní rodiny a stává se černou ovcí, s níž se nikdo nebaví, tedy kromě jiných černých ovcí, kterých tento přístup produkuje nemálo. Nábožensky smíšené páry mizí většinou do anonymity velkoměst, kde se o člověka nikdo nezajímá. Vyvrženost z vlastní rodiny ovšem bolí stejně.

Na pomyslné škále jsou nejpřísnější náboženství ta, která vůbec neumožňují sňatek s příslušníky jiných náboženství – a současně k tomuto náboženství ani není možné přistoupit. Patří k nim například náboženství drúzů, jezídů a také mnoho tradičních směrů v indických náboženstvích, které navíc neumožňují ani sňatek mimo vlastní kastu. Přísně endogamická pravidla platí také u ortodoxních židů. Láska s příslušníky některých náboženských směrů může být hluboká, ale nese s sebou různá úskalí.

Trochu lepší, i když poněkud nevyvážená je situace při sňatku s muslimem – muslimští muži si mohou brát ženy, pocházející z náboženství knihy (křesťanky, židovky a mandejky). Opačný vztah – sňatek muslimské ženy s nemuslimským mužem – je každopádně možný, pouze pokud tento konvertuje, alespoň formálně, k islámu. V rámci rozsáhlého islámského světa jsou ovšem velké rozdíly – konzervativní extrémy najdeme v Iránu a Saúdské Arábii, liberální v Albánii a některých částech Turecka.
Delikátní bývá otázka náboženské příslušnosti dětí ze smíšených rodin. V islámu se předává náboženství po otci, v židovství po matce, takže izraelské děti ze smíšených manželství občas hrdě hlásí: „Jsem současně žid i muslim!“ Pro strážce pravověří ovšem tato zdvojená náboženská identita také představuje problém.
Když se však podíváme na křesťanské dějiny, platily dlouhou dobu podobně přísné zákony také v našich řadách – křesťané si nesměli brát „pohany“ – židy, muslimy, volnomyšlenkáře ani příslušníky jiných církví, přestože apoštol Pavel doporučoval smíšená manželství nerozvádět: „Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté!“ (1K 7,12–14). Ještě v polovině 18. století zabránil Fridrich Veliký upálení manželky bosenského důstojníka pruské armády, o něž usilovala protestantská konzistoř se zdůvodněním, že se jedná o hrdelní zločin smilstva s pohanem.

V otázce posuzování smíšených sňatků dochází k vývoji jen velmi pomalu – v 19. století ještě bylo zvykem, že ve smíšených manželstvích platily pro výchovu dětí přísná pravidla. V případě katolického otce byly děti vychovávány katolicky, v případě evangelického prošli synové evangelickou výchovou a dcery katolickou. Kolik si přitom takto vychovávané děti uchovaly osobní víry, není zřejmé. Autor těchto řádek sám vzpomíná na to, jak byl při konfirmačním cvičení varován před směřováním lásky mimo vlastní řady. Některé sňatky evangelických farářů s katoličkami řešily před pár desetiletími dokonce synody.

Čas však oponou trhnul a žijeme v mnohem pestřejším světě než před pár desetiletími – a přes všechny změny láska stále kvete. Nedá si poroučet – a to je dobře, protože kdyby byla příliš poslušná, nejen, že bychom nezažili v životě skoro žádné dobrodružství a drama, ale lidstvo by nejspíše vyhynulo.
Když se podíváme do Bible, najdeme první manželství již na jejích prvních stránkách – Eva s Adamem v rajské zahradě se mají rádi v době, kdy ještě žádné náboženství neexistuje. Láska je tedy něco, čeho jsou schopni skoro všichni lidé. A proto dobrá manželství najdeme ve všech náboženstvích i mezi lidmi tzv. nevěřícími. Evangelíci se nebojí oddávat i smíšené páry, ba i takové, v nichž ani jeden není člen evangelické církve. Hlavním smyslem manželství je totiž láska mezi manželi – a tu mohou páry z různých kulturních a náboženských okruhů realizovat stejně dobře jako homogenní dvojice. Církevní příslušnost a kulturní tradice jsou důležité, ale nejdůležitější základ pro dobré manželství je povaha lidí, kteří do něj vstupují, a jejich ochota dále na svém vztahu pracovat tak, jak si při svatbě slíbili – vytrvat ve své lásce, být si věrni a odpouštět si.

Reformace s sebou přinesla jednu z prvních sexuálních revolucí. Martin Luther, bývalý mnich, si vzal bývalou jeptišku Kateřinu z Bory. Mnoho přátel to šokovalo, nepřátelé zuřili. Někteří předpovídali, že se jim za trest narodí antikrist či dvojhlavé dítě. Realita však byla zcela jiná. Z lásky manželů Lutherových vzešlo šest dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti. Spolek Lutheridů, tělesných potomků reformátora, odhaduje, že v současnosti je počet Lutherových prapravnuků a prapravnuček kolem 10 000. Protože Martin s Kateřinou překročili společenské tabu a přitakali své lásce, naplnili svět lutheridy!

Lutherův příklad může také dodat odvahu k tomu nebát se i v lásce překročit obvyklé hranice. Jako farář pro menšiny se setkávám s překračováním hranic všemi směry, oddávám velmi různé páry. Jen zcela výjimečně jsou nábožensky evangelicko-evangelické. Častěji jsou to páry evangelicko-katolické, katolicko-katolické, pravoslavně-ateistické, křesťansko-židovské, křesťansko-muslimské a podobně. Každému páru věnuji při předsvatební přípravě poměrně dost času. Většina párů, které si přejí evangelickou svatbu, ochotně přijímá také obvyklou křesťanskou liturgii s modlitbami a požehnáním, a ukazují tak, že opravdu touží po Božím požehnání. Některé páry vnáší kousek vlastní tradice – například židovských sedm požehnání novomanželům či muslimskou modlitbu 1. súry Koránu. V některých jednotlivých případech je na přání snoubenců jejich svatba nábožensky dosti zdrženlivá a civilní – i to ovšem hodnotím pozitivně, protože důležitá součást manželství i víry je pravdivost. Jindy jde o projev jistých obav z reakce nábožensky a kulturně vzdálených rodin – což jsem zažil například při svatbě nevěsty z tradičně katolické rodiny z Moravy a ženicha z muslimské rodiny z Bosny, či při svatbě sekularizovaného českého ženicha s nevěstou z velmi tradiční vietnamské rodiny.

Můj kontakt s novomanželi ovšem svatbou nekončí, nýbrž spíše začíná – 2x ročně všem bývalým snoubencům píšu a s mnohými udržuju dlouholetý kontakt. Potvrzuju si přitom zkušenost, že i lidé z nábožensky a kulturně velmi vzdáleného prostředí dokážou žít v krásném manželství.

Mikuláš Vymětal, celocírkevní farář pro menšiny