(ČB 6/2021) Předmanželská příprava představuje důležitý předstupeň před samotným uzavřením církevního sňatku. Zajímalo nás, jaká je praxe při přípravě snoubenců v různých církvích. Oslovili jsme proto jejich zástupce, kterým jsme položili tytéž otázky:
1. Jak předmanželská příprava probíhá, jak dlouho (ideálně) trvá a co je její cíl?
2. Narazíte někdy se snoubenci na nějaký zádrhel? Jak v takovém případě postupujete?
3. Liší se v něčem příprava smíšených párů (tj. je-li jen jeden ze snoubenců člen vaší církve), a pokud ano, jak?
4. Za jaké situace byste odmítli snoubence oddat?
5. Proměňují se nějakým způsobem potřeby či přístup snoubenců ohledně svatební přípravy?
1. V Církvi bratrské je absolvování přípravy na manželství povinné a je dáno Řádem správy CB. Není však přesně stanoveno, jak a jak dlouho má probíhat. Odbor pro manželství a rodinu nabízí čtyři možné přípravy, ale pokud má kazatel či sbor přípravu svou, není jimi vázán. Doporučujeme, aby příprava byla co nejvíce praktická, teorii se lze dočíst v dostupné kvalitní literatuře. Klademe důraz, aby přípravu vedl manželský pár, ne pouze např. sám kazatel.
Uvědomujeme si, že snoubenci už „předmanželskou přípravu“ absolvovali ve svých rodinách, tj. příkladem rodin, ze kterých vyšli, někdy to byla příprava skvělá, jindy velmi bolestná. Několik setkání s připravujícím se párem nemůže tuto rodinnou přípravu nahradit. Je však třeba projít všechny oblasti manželského života a na konec i samotnou přípravu na svatební obřad.
2. Obecně platí, jak učil psycholog Jaro Křivohlavý, že manželé mají být k sobě přiměření. Když vstupují do manželství lidé z velmi odlišných sociálních skupin, konfesně rozdílní, kulturně výrazně odlišní, také vzděláním nebo i věkem velmi nepřiměření, mluvili bychom o nesnázích z toho pramenících otevřeně. Dnes může být samozřejmě velký problém, když by jeden z páru byl v exekuci. Samozřejmě zádrhelem by mohl být zdravotní stav (zvláště psychické onemocnění), který by měl na vztah výrazný dopad, i o tom bychom museli jasně hovořit.
Ale v zásadě platí, že odpovědnost za manželství mají v prvé řadě snoubenci, nikoli církev nebo oddávající kazatel.
3. Neliší, jen je třeba vést oba snoubence k tomu, aby si zavčas ujasnili, do které církve budou chodit, kde budou duchovně vedeny jejich případné děti atp.
4. Kdyby dopředu kalkulovali s rozvodem, kdyby pro ně církev byla jen lepším místem než radnice, kdyby pro ně křesťanství nic neznamenalo, kdyby nechtěli absolvovat přípravu, kde se hovoří o křesťanských základech manželství, kdyby zjevně jeden z páru vykazoval silné projevy různých závislostí (např. na alkoholu), kdyby se ukázalo, že jeden z páru vykazuje zjevné psychopatické sklony atp. Odmítnutí sňatku se však neděje vůbec často a nejsou na to žádné směrnice.
5. To je dáno spíše jednotlivými páry než dnešní kulturou. V zásadě všechny stejně zajímají základní potřeby toho druhého, baví je definovat si své rozdíly, určitě se všichni potřebují učit základům komunikace atp.
Bronislav Matulík, kazatel Církve bratrské, Praha
1. Obvykle se jedná o několik měsíců trvající vzájemný kontakt a komunikaci (které pak začasté pokračují i po svatbě), nejdůležitější je ovšem série tří až čtyř setkání s párem. Setkání ideálně probíhají průběžně od chvíle, kdy mě pár osloví, do svatby samotné – tedy třeba jedenkrát za měsíc či dva. Situaci úplně neprospívá, když mě pár osloví těsně před svatbou a na setkání je třeba spěchat.
Cílem přípravy je poznat se trochu navzájem, mluvit nejen o svatbě, ale i o manželství, dotknout se (ne vždy příjemných) témat, která s partnerským soužitím souvisejí, seznámit snoubence s průběhem obřadu, číst společně Bibli a mluvit o tom, čím může být inspirativní, pracovat na znění manželského slibu a porozumění jeho významu.
2. Ano. Postup je v takovém případě různý, dle povahy zádrhelu. Podrobnosti vynechávám, byly mi obvykle sděleny důvěrně.
3. Potkávám častěji páry úplně necírkevní či k některé církvi příslušné formálně. Pokud je už pár smíšený, ať je jeden ze snoubenců členem jakékoliv církve, mluvíme o tom, co to znamená pro pár, rodinný život, kde mohou být úskalí a vznikat třecí plochy… Je-li jeden ze snoubenců člen sboru či církve, kde žiju i já, snažím se dát si veliký pozor na insiderské vtípky, nesrozumitelné poznámky, explicitně církevní slovník vůbec.
4. Pokud bych nabyla dojmu, že jeden ze snoubenců sňatek neuzavírá dobrovolně, ať už by šlo o tlak partnera, rodiny, finanční tíseň atd. Podobně bych byla na rozpacích, kdyby se zdálo, že je manželství uzavíráno ryze účelově.
5.Čím dál častěji přicházejí právě proto, že o přípravu stojí, reagují vděčně a jsou spíš otevření než nedůvěřivě ostražití, není potřeba tolik vysvětlovat, proč na přípravě trvám. Možná je za tím zkušenost někoho z přátel, možná jiné naladění alespoň některých párů.
Alexandra Jacobea, farářka Českobratrské církve evangelické, Brno
1.Průběh a délka se liší v jednotlivých místních církvích. Někteří snoubenci preferují přípravu zhustit do relativně krátké doby, např. dvou víkendů, jiní si chtějí jednotlivá setkání rozložit v čase. Obvykle jde o sedm až osm schůzek, část setkání vede duchovní, část manželský pár, případně nějaký odborník na partnerské vztahy, psycholog apod. V akademické farnosti Olomouc nabízíme přípravy individuální i skupinové, snažíme se vyjít vstříc specifické situaci snoubenců. Polovinu setkání mívají manželské páry, kteří mohou na rozdíl od kněze-celibátníka sdílet vlastní zkušenosti.
2.Jistě, občas na nějaký zádrhel narazíme. Řešení se hledá podle konkrétní situace. Například se ukáže, že snoubenci míří ke svatbě jen kvůli tomu, že už počali dítě. V takových situacích bývám bdělejší a snažím se je přimět k tomu, aby se zachovali čestně, ale ne bezhlavě. Stává se i to, že se pár během přípravy rozejde, a já si jako duchovní oddechnu, protože mám o tom vztahu velké pochybnosti. K takovému rozhodnutí ale musí přijít snoubenci sami, kněz musí respektovat jejich svobodu. I když se přiznávám, že někdy aspoň různými úskoky oddaluji termín svatby, abych danému páru vytvořil více prostoru pro rozlišování a zralou volbu.
3.Nijak zásadně, vždy je na místě vzít v potaz konkrétní situaci smíšeného páru. Kde je vzájemná tolerance, mohou být rozdíly obohacením, nikoli překážkou. I když platí, že čím více mají oba v páru společného, tím větší je „závdavek“ pro budoucí stabilní vztah.
4.Tam, kde by se moje pochybnosti o daném vztahu blížily jistotě nebo kde bych rozpoznal zřetelné a silné překážky, jež by i tak bránily trvalému svazku. Mám na mysli takovou situaci, když například někdo zjevně vstupuje do manželství s velkou nejistou a nesvobodně, cítí se k tomu přinucen pod tlakem okolností či ještě hůře pod tlakem příbuzných či známých, nebo když je nezralý či nepříčetný, když nemyslí manželský svazek vážně a nechce v něm vytrvat. Obvykle se ale v takové situaci snažím snoubence přivést k tomu, aby sami udělali dobré rozhodnutí – je to přece jen jejich život a musí za něj převzít odpovědnost.
5.Zdá se mi, že je třeba stále více přípravu přizpůsobovat rozmanitosti situací. Nakolik je to v mých silách, snažím se snoubencům vyjít vstříc. Osobně se snažím stále více spíše provázet než vést…
Jan Regner, římskokatolický kněz, Olomouc