(ČB 5/2021) „Všichni ho opustili a utekli. Šel za ním nějaký mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili. On jim však nechal plátno v rukou a utekl.“ (Mk 14,50–52)

Záhadná postava. Mladík, který se zničehonic objeví v poslední noci Ježíšova života. Když Ježíše zatknou vojáci, jeho nejbližší zpanikaří a zdrhnou. Ježíš je veden k výslechu sám. Ze tmy se ale náhle vynoří mladý muž, je spoře oděný, má na sobě jen kus plátna a zatčeného zdálky sleduje. Ano, dokonce ho následuje, jak poznamenává evangelista. Není to tedy zvědavec ani zevloun; tento teenager zůstal jediným „učedníkem“ této noci. Bohužel, dlouho mu to nevydrží. Ježíšovi strážci ho spatří, vrhnou se na něho a v zápase mu strhnou jediný kus oděvu. Uteče nahý do tmy. Namísto hrdinství ostuda.

Kdo to mohl být? Anonymní mládenec odedávna inspiroval vykladače k dohadům. Byl to nejmladší z učedníků, který se zastyděl za svůj úprk a vydal se za Ježíšem? Byl to autor evangelia, Jan Marek, jak se domnívala raná křesťanská církev? Nebo snad anděl, který, také v podobě mladíka, promluví po vzkříšení k ženám u hrobu? Anebo zastupuje polonahá postava s rouchem pokřtěné křesťany, kteří chtějí následovat Ježíše i cestou kříže?

Zkusme si domyslet jeho příběh. Nejspíš už po setmění ležel a spal, když se od vyplašených učedníků dozvěděl o zatčení svého mistra. Nezávahal ani na chvíli. Hodil na sebe deku nebo župan a vyběhl do noci. Chtěl Ježíše bránit proti Římanům? To stěží. Chtěl u velekněze svědčit o jeho nevině? Na to nebyl vhodně přioděn. Tak co tedy chtěl? Těžko říct. Třeba jen být blízko Ježíši. Postavit se proti nespravedlnosti. Prostě něco udělat.

Bláznivý nápad. Zbrklé jednání. Nedostatek zkušenosti, rozvahy. Netrpělivost. To říkávají dospělí o mladých (někdy si to o nich jen potichu myslí). Kdoví, třeba i právem. Jenže my dospělí, se svojí zkušeností, rozvahou a uměřeností, pak v krizi často neuděláme nic. Uklidníme sami sebe: změna není možná. Svět je v nepořádku, klima se hroutí, politika jde k šípku, církev nemá perspektivu, stěžujeme si vsedě u obrazovek. A jsou to ponejvíc mladí, kdo se zvednou a jednají: V Hong-kongu brání svobodu projevu, u elektráren bojují za klimatickou budoucnost, v ulicích českých měst hájí menšiny, ve sborech přicházejí s nápady a s energií.

Jsem vděčný za to, že v pašijovém příběhu má místo i zbrklý mladík v županu. Na evangeliu a na křesťanské víře je totiž něco, co se nevejde do rozumnosti tohoto světa. Naději nelze vypočítat. I když se cítíme být v koncích, neznamená to, že nemůžeme s trochou důvěry a naděje vstát a Krista následovat. Třeba i bez přípravy a všelijak neupravení. Třeba i do nejistoty a do tmy. (To potřebují slyšet lidé bez ohledu na věk.)
Mladíkův pokus té noci skončil neslavně. Nahý běží domů – namísto hrdinství ostuda. „Z bohatýrů i ten nejudatnější v onen den uteče nahý,“ tušil prorok (Am 2,16). Myslím, že to nevadí. Že v příběhu Kristova kříže člověk nemusí všechno zvládnout. Důležité je hledat a najít své místo v Kristově blízkosti. My selháváme, ale Kristus neselhal a nese nás dílem svojí lásky.

Jiří Bureš