(ČB 5/2021) Jakub Malý a Karel Müller jsou mladí evangeličtí faráři. Jakub v současnosti působí ve sboru Praha-Libeň, Karel pracuje jako farář pro mládež Pražského seniorátu. Na internetu jsou ale známější jako duo Pastoral Brothers. Společně tvoří videa, ve kterých se věnují různým teologickým tématům, ale také přiléhavě glosují aktuální situaci v církevním prostředí i v politice. Humor a to, jak lze skloubit s křesťanstvím, byl tématem i našeho rozhovoru.

Zachytila jsem vaše postesknutí, že s vámi ještě neudělal pořádný rozhovor žádný evangelický tisk. Jaké

 to tedy je, být konečně v Českém bratru?

J: Je to úžasný pocit, protože konečně je první otázka jiná než „Jak jste se dali dohromady?“

K: Beru to tak, že nás církev registruje, a jsem proto moc rád.

Jak byste představili Pastoral Brothers někomu, kdo vás vůbec nezná?

J: Děláme vlastně takové malé biblické hodiny pro mládež a střední generaci.

K: Pro věřící i nevěřící lidi.

Oba jste faráři v činné službě. Představuju si, že to je povolání samo o sobě dost náročné, nejen časově. Proč začne farář dělat zrovna něco, co spolyká tolik času, jako je pravidelné natáčení videí?

K: Na začátku jsem ještě neměl úplně ustálenou skladbu práce. Vlastně jsem ani přesně nevěděl, co mám dělat. Chtěl jsem nějak naplnit těch 40 hodin úvazku a prostě mě napadlo dělat tohle. Ale samozřejmě mi nedošlo, jak časově náročné to bude. Naivně jsem si myslel, že udělat pětiminutové video trvá pět minut. Ale nakonec je z toho asi osm hodin týdně.

J: Se mnou to bylo trochu jinak. Práci jsem měl už více méně ustálenou, tudíž dělám přesčas.

Jak dlouho vám vlastně „výroba“ jednoho dílu zabere? Co to obnáší?

K: Od prvního rozmyšlení série, což děláme jednou za půl roku, přes tvorbu scénáře, která Kubovi trvá třeba osm hodin… Samotné natáčení je třeba na dvě až tři hodiny. Pak záleží na tom, co si Jakub vymyslí, jestli tam chce mít nějaké plující mráčky, andělíčky… To musíme udělat na //green screenu//. Zpracování v postprodukci je pak zhruba na jedno odpoledne. Největší otrava jsou titulky, to je na další hodinu, dvě; děláme to kvůli Facebooku. To bych rád někomu předal, ale zatím nikoho nemáme.

J: Někdy mě osvítí inspirace shora a mám za dvě hodiny napsáno. Někdy mi trvá vážně těch osm hodin, než to vypiluju, a pak mi to Karel předělá, vylepší. Ve dvojici je fajn, že si dáme vzájemně zpětnou vazbu. Buď si řekneme, že to není vtipné, anebo naopak – když se ten druhý zasměje, můžeme to použít.

Pokud se nepletu, původní myšlenka byla, že videa budou směřovat dovnitř církve, např. pro tápavou mládež. Z dnešního pohledu mám pocit, že většina těch, co vás sledují, pochází z prostředí mimo církev. Je to tak? A čím si to vysvětlujete?

J: My děláme katechezi pořád stejnou, která už se tady dělá léta, akorát jsme k tomu přidali fór, nějaké odlehčení. Vlastně nemáme mladým evangelíkům, co nového říct. Obsah i forma se jim musela jednoznačně okoukat. Ale lidé zvenčí to neznají – ani jedno ani druhé. Je možné, že je to zaujalo a řekli si, že to jde i jinak, než si doteď mysleli. Že faráři nejsou jen ti vážní strejdové, kteří se pořád mračí, modlí a nepřipouštějí diskusi.

K: Hlavně jsme vyhmátli něco, co tady vážně nebylo. Dva faráři povídají o víře. Jsou aspoň trochu vtipní, aspoň trochu sexy (smích), a hlavně to lidem nabízejí jazykem, kterému je rozumět. My nejsme z křesťanských youtuberů první ani nejlepší. Znám minimálně dva, kteří byli před námi. Oni to ale spíš do těch lidí tlačili. Byli moc vážní a důstojní. Já jsem si řekl, že to vezmeme nějak radostně, vesele. Samozřejmě pro spoustu lidí taky pohoršlivě, protože jejich obraz důstojného faráře to narušilo.

V současnosti můžou diváci sledovat váš tematický cyklus s názvem Biblické bizáry. Věnujete se tam podivným věcem, které v Bibli nalezneme. Není to trochu kontraproduktivní, prezentovat křesťany jako někoho, jejichž posvátná kniha je plná bizarností?

J: Ono to vykrystalizovalo postupně. Zabývali jsme se vyznáním víry a Desaterem. Zvlášť, když jsme se dostali k tématům jako „nezabiješ“, chodily nám zprávy: Vy tady říkáte nezabiješ, ale přitom v Bibli je genocida, tady Bůh přikazuje válku… Říkal jsem si, že by bylo dobré těm lidem trochu vypálit rybník a zároveň se k tomu přihlásit. Ano, ono to v té Bibli je. Ale není to tam jen tak, má to svůj účel. Zvlášť tyhle kontroverzní příběhy nesou nějaké sdělení, které už je ale hrozně zaprášené, zanesené vším možným. Na druhou stranu se chceme s těmi texty popasovat, srovnat si vlastní víru: Když věřím v Boha, o kterém takové příběhy jsou, jak je to možné, když se to úplně neshoduje s tím, jak žiju? A taky chceme dovzdělat lidi, nejen navenek, ale i dovnitř církve, že tam tyhle příběhy jsou a mají nějaký smysl.

K: Neděláme nic nového. Tyhle příběhy vyšly v knížkách Obtížné oddíly předních/zadních proroků a podobně. A my jsme se tím inspirovali. Noví jsme jen tou formou. Já sice nevím, jestli jsme nejlepší prostředek pro prezentaci církve v ČR, ale vedle Duky a minimální prezentace nějakého progresivního křesťanstva jsme asi jediní. Asi to tady chybělo, a proto nás tolik lidí sleduje.

Ve svých videích si berete na paškál kdeco. Humor se zdá být jednou z důležitých součástí vašeho projevu. Potřebuje mít farář smysl pro humor?

K: Ano. Já myslím, že když se bere farář až moc vážně, je něco špatně. Důstojný, velebný pán… no, to víš, že jo.

J: Ale jsou to zároveň dvě věci: nebrat se vážně a být vtipný. Každý farář nemusí být za každou cenu vtipný. Důležité je asi to, že se nebereme vážně.

Občas si poměrně ostře střílíte z Bible i z církevního prostředí. Jak jde humor dohromady s náboženstvím?

K: Já myslím, že zabít humor znamená zabít duši člověka. Když se budeme brát smrtelně vážně a nezasmějeme se, kde je pak ta radost z evangelia? Euangelion – radostná zvěst. My se máme chechtat, radovat, máme mít dobrou náladu. Křesťanství není strhaná asketická tvář. Aspoň já si to tak myslím. A k

J: Myslím, že humor ke křesťanství patří. I spousta Ježíšových podobenství a různých výroků je ostrý fór – vůči farizejům, vůči jeho vlastním. To se taky pod nánosem náboženství ztratilo, už to tam nevidíme. Říká to přece ten důstojný pán Ježíš, takže to určitě myslel vážně. Myšlenka přece nemusí nutně vytanout po odborném rozboru textu, ale často se dostane na povrch právě tím fórem. Tím, že to zatne, trošku nás to zabolí.

K: Přece jsme i církev Karáska a zpěvníku Svítá. Tam jsou písně, ze kterých žijeme. My jen tuhle veselou stránku dotahujeme na internet.

Kde je hranice, za kterou v humoru nebo satiře už nejdete, aby se vaše příspěvky nezvrhly do přílišné kritiky nebo laciného strefování?

J: Ta hranice je hodně křehká a občas ji přestoupí

dyž si vystřelíme z nějakých našich pohlavárů, je to jenom dobře. Když jsou nahoře, tak ať to snesou.

me. Nechceme být zlí nebo vyvolávat hodně negativní emoce, protože toho jsou sociální sítě plné, ale občas se to nepovede. Když komunisté shodili ze stolu 10 miliard ze státního rozpočtu pro armádu, tak jsem dal dohromady Horákovou, Toufara a Palacha, jak se v nebi baví o tom, že je to neuvěřitelné. Dal jsem tam vtip na každého z nich podle toho, jak zemřel. Strhla se obrovská vlna negativních emocí vůči komunistům, ale i vůči nám, že jsme takhle znevážili smrt těch našich křesťanských světců. Přitom jsme jen chtěli upozornit na absurditu toho, že komunisté 30 let po revoluci rozhodují o tom, jak bojeschopná bude naše armáda.

K: Podle mě už jen samotný fakt, že prezentace ČCE nás nemotivuje k tomu, abychom o ní dělali vtipy, je dobrá zpráva.

Nechci se nikoho dotknout, ale zdá se mi, že vaše videa jsou někdy tak rozverná, že i někteří členové naší, poměrně tolerantní církve, mají problém to strávit. V jiné církvi by tohle možná vůbec neprošlo. Vnímáte jako výhodu pro svoji práci, že jste zrovna v ČCE?

K: Já myslím, že Pastoral Brothers můžou vzniknout jenom v ČCE.

J: Určitě. Jsem strašně vděčný za demokratické prostředí naší církve. To, že nás někdo seshora nezakáže nebo že ze

spoda někdo nenapíše žádnou velkou stížnost nebo podnět na pastýřskou radu, je zásadní. Naše církev je svobodně volící a diskutující.

Poslední dobou zažíváte vzestup popularity. Není to, zvlášť pro faráře – pokorného služebníka – pokušení? Jak proti němu bojujete, abyste zůstali nohama na zemi?

K: Zatím jsem nikdy neřekl, že jsem slavný farář, a proto mě teď poslouchejte. To bych se za sebe musel stydět. Myslím, že v ostatních oblastech mojí práce se nic nezměnilo. Jsem pořád farář pro mládež. Z našeho úspěchu mám radost, ale nebuduju na tom svou identitu. Vím, že to za pár let, možná dokonce za pár měsíců bude pryč. My musíme zůstat zakořeněni ve své práci.

J: Jsme primárně faráři a z toho neuhneme. Já si musím udělat přípravu na katechezi, pro mládež, dnes musím absolvovat staršovstvo, v neděli kážu. Máme pevný program, svoji farářskou práci. To, že se Pastoral Brothers daří, vnímáme jako dar, za který jsme vděčni.

K: Pastoral Brothers a celý náš vliv je jen z Boží milosti. Zároveň cítím velkou zodpovědnost. Jsem rád, že můžu oslovovat nějakou skupinu lidí a že je můžu pozvat třeba i k nám do církve. Já bych kostel rád viděl plný, takže to beru jako příležitost, jak lidi oslovit a pozvat k nám.

J: Tu naši platformu a všechno, co děláme, používáme k otevření prostoru, zboření bariéry. Aby člověk věděl, že může přijít do kostela bez obavy, že ho kousneme nebo se mu budeme smát. A ono se to daří. Lidé nám píšou dotazy anebo do toho kostela přijdou. Někteří se dokonce zapíšou na katechetickou přípravu.

Není pro stav naší církve příznačné, že máme Pastoral Brothers, a ne Pastoral Sisters?

J: Je velká škoda, že neexistují Pastoral Sisters anebo pastorální sourozenci. Nevím, čím to je. Asi to žádnou sestru kolegyni nenapadlo. Ale Hanka Ducho dělala nějaké to gymnastické cvičení, takže potenciál tady je. Je možné, že Pastoral Sisters někdy vzniknou a mají naše požehnání.

K: My budeme rádi!

Setkáváte se někdy také s reakcemi svých kolegů, třeba i z jiných církví? Jak na vás pohlížejí?

J: Řekl bych, že se na tom dobře ukazuje, kde se církve ve skutečnosti lámou. Nejde zcela o příslušnost k církvi nebo o vyznání, ale spíš o lidské nastavení. Nás sleduje jak Sandra Silná z husitské církve, tak i katoličtí kněží anebo evangelikálové z Církve bratrské. Zároveň je mnoho lidí z těchto církví, kteří o nás nestojí. Pomyslné dělítko je jinde. Možná právě v tom konzervativismu versus progresivismu.

K: Sdružujeme ty, kteří žijí v diskusi se současným světem a nechtějí jej jen tak zavrhnout.

Oba se věnujete mládeži, Karel je dokonce pražský seniorátní farář pro mládež. Co vidíte jako aktuálně největší téma, které evangelická mládež řeší?

K: Vnímají úbytek členů, úbytek peněz, úbytek naděje. Vidí prázdné kostely, vidí, že se sbory ruší. Mají před sebou dávné fotky, kde je 50 konfirmandů. Dneska jsou to za dva roky čtyři. Někteří se s tím snaží něco dělat. Zároveň si kladou otázku, co je to ta jejich evangelická identita.

J: Zdá se mi, že hledají ve své církvi místo. Taky se hodně zabývají tím, co na těch svých akcích dělat. Co bychom tam jako evangelíci měli mít? Určitě nějaké hluboké téma…

Byl jsem kdysi na jednom víkendovém setkání moravskoslezské mládeže, které bylo plné přednášek a hlubokých programů. Když jsem pak poznamenal, jestli přemýšleli třeba nad nějakým zábavným odpolednem, překvapeně na mě koukali: „A to by bylo možné?“ Jasně, proč ne. Myslím, že poptávka po tom sejít se i neformálně je velká. Vyblbnout se je součást mládežnického života.

 

Jaké máte plány do budoucna? Jako Pastoral Brothers i jako Jakub a Karel?

K: S Pastoral Brothers chceme na podzim vydat knihu, kterou připravujeme s Albatrosem. Plánujeme začít sérii o Novém zákoně. Mezitím taky připravovat další knihu. Pokračovat s kurzy křesťanství. Vytvářet neformální prostředí u Martina ve zdi, kde by lidé mohli objevovat církev trochu jinak, než jsou z médií zvyklí. Mám ještě rok a půl smlouvu na pozici seniorátního faráře pro mládež. Uvidíme, jestli se domluvíme se seniorátem, nebo jestli se ozve nějaký sbor.

J: Já bych byl do budoucna rád ještě nějaký čas v Praze jako libeňský farář společně s Romanem Mazurem.

připravila Adéla Rozbořilová