(ČB 4/2021) Mé přání je, aby křtů starších dětí a dospělých a vysluhování Večeře Páně (redakci prosím, aby mně dovolila psát obě písmena velká) ve sborech ČCE přibývalo – a konfirmací a křtů nemluvňat ubývalo. Samozřejmě nechci nic rušit ani zavádět. I nadále budeme křtít nemluvňata a konfirmovat teenagery a velmi časté vysluhování Večeře Páně nezavedeme přes noc. Nicméně předpokládám, že tradičních evangelíků bude v nejmladší generaci méně a méně a konvertitů naopak více a více.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Co se týče Večeře Páně, moji praktičtí teologové Josef Smolík a Pavel Filipi mě učili, že nízká frekvence vysluhování vůbec neodpovídá postoji reformátorů a že v živé evangelické církvi je Večeře Páně nedílnou součástí nedělních a svátečních bohoslužeb. Ne že by snad bohoslužby bez Večeře Páně neměly svou hodnotu. Mají ji. Měly bychom však takové bohoslužby považovat za výjimku, nikoli za pravidlo, a tuto výjimku bychom měli být s to sobě i druhým teologicky zdůvodnit.
Pozvání vyřizujeme všem pokřtěným
K Večeři Páně zveme všechny pokřtěné. U příslušníků jiných církví necháváme na nich, jak se rozhodnou, a na jejich církvích, co jim doporučí či dovolí. Dospělých pokřtěných evangelíků se neptáme na to, zda kdy byli konfirmováni; pokud nebyli, pak je dodatečně nekonfirmujeme.
Večeře Páně dětem?
To, proti čemu se rozhodně stavím, je vysluhování Večeře Páně nemluvňatům a velmi malým dětem. Tuto, v západní církvi velmi ojedinělou praxi, o kterou jednu chvíli usilovala česká reformace, bychom měli jasně odmítnout. Jistě, děti k Večeři Páně patří, ať už budou do kruhu kolem stolu Páně přinášeny, nebo tam budou samy přicházet. Jejich účast nemusí být pouze divácká. Měla by však být jiná, než je účast dospělých. Od vysluhujícího dostanou požehnání – několika vlastními, dítěti srozumitelnými slovy nebo beze slov v podobě úsměvu, pohlazení, křížku na čelo, ukázání patény a kalicha zblízka. V žádném případě by však děti neměly dostávat kousek posvěceného chleba – to bychom jim pak nemohli upírat ani kalich, nechceme-li znovu nastartovat praxi předreformačního přijímání pod jednou. A to v Česku ani v době koronaviru nechceme.
Večeře Páně před-konfirmandům
Ideální praxi si představuji tak, že dorůstající děti, které ve sboru žijí, budou (nejlépe individuálně) dotázány, zda by chtěly ke stolu Páně přistupovat. Může se stát, že samy svou touhou po svátostném stolování s Kristem svěří rodičům a/nebo svému faráři. Poté projdou na faře příslušnou katechezí, poučením o tom, co to je Večeře Páně. Bohatství darů, které nám tato svátost nabízí, je veliké, a křesťanu nestačí jeden život na to, aby je všechny obsáhl. Rozhodně se nevyčerpává osobním ujištěním o Kristově smrti za nás a o odpouštění našich hříchů. V druhé půli minulého století jsme, díky biblickému a historickému bádání a díky ekumenickému sbližování církví, naše tradiční velkopáteční pojetí Večeře Páně obohatili o velikonoční motivy mesiášské hostiny se vzkříšeným Kristem a svatodušní motivy vzájemného sdílení a výhledu ke Kristově příchodu ve slávě.
U Večeře Páně spontánně
Dokážu si představit, že se tu a tam najde někdo, kdo prostě přistoupí ke stolu Páně náhle, spontánně, např. pod dojmem zvláštní situace osobní, rodinné, sborové, celospolečenské. (Nebo pod dojmem kázání, které ho oslovilo). Pochybuji, že by se tomu nějaký farář nebo nějaké staršovstvo pokusili (za)bránit.
Od jakého věku u Večeře Páně?
Podle velikosti sboru a ohledu na situaci bych zvážil, zda bude nový „host Večeře Páně“ při ohláškách předem či poté představen, nebo zda se jeho „první přijímání“ prostě před zraky ostatních fakticky odehraje. Otázku věku, odkdy je dovoleno přistupovat k Večeři Páně, lze sotva nějak úředně stanovit. Snad v souběhu se začátkem školní docházky? Jisté je, že se bude jednat o věk značně předkonfirmační. Studenty druhého stupně základky nebo nižšího gymnázia bych považoval za křesťany ve věcech víry dospívající, nejednou dospělé.
Rozdělení konfirmandi?
Na námitku, že mnou navrhovaný přístup děti nebo teenagery rozdělí na ty, kdo už k Večeři Páně chodí, a na ty, kdo k ní ještě nechodí (a ovšem i na ty, kdo k Večeři Páně nebudou chodit nikdy), bych odpověděl asi takto: Nejsou už rozděleni tím, že někteří z nich do kostela chodí neděli co neděli, jiní občas nebo o svátcích, a ještě jiní tam poprvé a naposledy přijdou na svou konfirmaci, při níž budou, jak říkají němečtí evangelíci, odkonfirmováni, tj. vykonfirmováni z církve ven?
Konfirmační cvičení a konfirmační slavnost
Něco jako konfirmační cvičení se může konat i nadále. Ostatně nějaké vyučování, přiučování či doučování ve víře by neškodilo nikomu z nás dospělých. Bude-li ještě koho dalšího konfirmovat, pak bych konfirmaci pojal jako jakousi církevní maturitu, ukončení konfirmační výuky. Jiný prvek konfirmace, který stojí za to zachovat, je vyjádřen v jediném aktu, spojeném s farářovým gestem, který ve většině konfirmačních formulářů stávající //Agenda I// doporučuje: Mám na mysli přímluvnou modlitbu se vzkládáním rukou. Konfirmace pak vyznívá svatodušně: jako prosba o dary Ducha svatého, jako požehnání pro mladé lidi na jejich cestu životem. S vyznáváním vlastní víry a prvním přijímáním bych konfirmaci nespojoval.
Závěrem
To, pro co tu pléduji, je rozpojení první Večeře Páně a konfirmační slavnosti, a to nikoli v tom smyslu, že by (případná) první Večeře Páně následovala po konfirmaci, nýbrž v opačném smyslu, tedy že bude (případné) konfirmaci předcházet. Všechno, co jsem napsal, předpokládá praxi křtu nemluvňat. V případě křtu dospělých celý problém odpadá: Pokřtěný takřka bezprostředně po svém křtu přistoupí ke své první večeři Páně.
Post skriptum
Celou řadu dalších otázek, jako např. zda bychom ve výjimečných a odůvodněných případech neměli otevřít Večeři Páně i nepokřtěnému, jsem ponechal stranou. Vůbec nejtěžší je bolestná otázka interkomunia, svátostné pohostinnosti, přijímání v jiných církvích. Všichni známe katolíky i evangelíky, kteří ji už fakticky zodpověděli. Katolíky k Večeři Páně zveme, evangelíkům účast na svátosti eucharistie nezakazujeme; v konkrétních případech jsme s to ji doporučit.