(ČB 4/2021) Ačkoliv není konfirmace svátost, zaujímá v životě evangelických sborů významné místo. Jsou sborové kroniky, kde z mnoha let chybí zápisy, ale fotografie konfirmandů je tam skoro vždycky. Jsou kostely, kde se okna myjí jednou ročně, a to právě před konfirmací.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Motivů, které vedly ke vzniku konfirmace je více: Otázky nad křtem nemluvňat, kde namísto křtěnce víru vyznávají rodiče spolu s kmotry. Při konfirmaci se může ke svému křtu dospívající přihlásit – sám vyslovit, že chce životní orientaci hledat na cestě biblické víry. Pak je tu otázka, odkdy mají či mohou děti přijímat večeři Páně. V tomto směru zněla odpověď ve smyslu: Až budou poučeny, aby mohly dění večeře Páně rozumět. A potom touha udělat předěl v katechezi, uzavřít základní část církevního vyučování. Proto byla (někde možná ještě je) s konfirmací spojena zkouška znalostí.
S tím souvisí i potřeba vybavit orientací v životě mladé lidi, co odcházejí z domova, např. do internátů středních škol. („Potkáte kde koho, budou vám nabízet to či ono – tak abyste byli zakotveni.“) A dát jim požehnání a přimlouvat se za ně v náročném čase, kdy se stavějí na vlastní nohy.
K životu člověka i společenství patří přechodové rituály. Konfirmace je v evangelickém prostředí přechodovým rituálem do dospělosti.
Z historie
V českých zemích se konfirmace odvíjí především od důrazu na vzdělávání (viz zmínka Eneáše Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., který si ještě jako papežský legát v polovině 15. století povzdechl, že „každá táborská žena zná Bibli lépe než leckterý italský kněz“). Večeři Páně však táborité podávali už nemluvňatům.
Jednota bratrská, společenství vyznavačsky náročné, nesouzněla s křtem dětí, a proto zavedla tzv. „potvrzování“. Před prvním přistoupením k večeři Páně má přijít poučení, tedy příprava, po které mladý člověk potvrzuje svou víru. Kdo nepotvrdil, zůstal mimo, i mimo společenství večeře Páně. Mimochodem, v Jednotě bratrské měly velký význam katechismy a vzdělávání ve víře samotné. Jednota měla navíc kontakty se štrasburským reformátorem Martinem Bucerem, který je považován za otce evropské reformace.
V 17. a 18. století v konfirmační přípravě zesílil důraz na množství vědomostí, v pietismu zase na vedení ke zvnitřnění víry, obrácení a široké znalosti biblických veršů (odtud dodnes konfirmační verš). V 19. století se důraz přesunul na etickou rovinu. V našich zemích tehdy luterská i reformovaná církev konfirmandům hodně vnucovala výhody a specifika své církve, což se pojilo i s tím, že se při konfirmaci slibovala věrnost církvi!
Na začátku 20. století pak ve vznikající ČCE byla konfirmace také lidová slavnost, při které se aktivizují rodinné klany, vytahují se kroje a dětem se předávají jako dárek do života hodinky po pradědečkovi. Osobní rozhodnutí ke křtu bylo málokdy svobodné. Vzdělání a konfirmační cvičení (už to slovo cvičení!) bylo nabito znalostmi a zakončeno zkouškou. Ta však často fungovala jako velký strašák. U shovívavějších kazatelů, kteří dětem řekli, kdo kterou otázku dostane, pak šlo spíše o inscenaci pro sborové publikum.
V padesátých letech 20. století byly v ČCE diskuse o pojetí konfirmace v souvislosti se zrovnoprávněním křtu dětí a dospělých. Má být konfirmace pojata katecheticky, tedy především jako ukončení vzdělávání, anebo vyznavačsky, tedy s důrazem na osobní rozhodnutí pro víru? Fakt je, že v době do roku 1989 byla sama účast na konfirmaci leckde odvážný vyznavačský čin.
V osmdesátých letech se s letničně orientovanými křesťany živě diskutovalo o pojetí křtu. Mnozí z těch, co byli pokřtěni jako nemluvně (často jen formálně), toužili po „opravdovém“ křtu, při kterém by mohli veřejně svou víru vyznat. Vzhledem k tomu, že v ČCE opakovaný křest není možný, nabízela se konfirmace pro lidi, kteří uvěřili v dospělosti, jako možnost veřejného vyznání víry. Ovšem myslím, že této možnosti bylo využito jen málo.
V devadesátých letech a na začátku 21. století byla v ČCE živá diskuse o vysluhování večeře Páně dětem. V té době byla i formálně (v církevních řádech) zrušena formulace, která konfirmaci stavěla jako podmínku přistupování k večeři Páně. Tato vazba je nyní volnější. Moudrost tohoto rozhodnutí jsem si uvědomil, když jsem ve svém sboru potkal asi 35letou ženu, u které jsem si všiml, že se neúčastní večeře Páně. Po čase jsem se jí zeptal, proč to tak je. A ona odpověděla automaticky: „No, protože nejsem konfirmovaná.“ V rozhovoru se ukázalo, že si v konfirmační přípravě nerozuměla s farářem, pár měsíců před plánovanou konfirmací se zamilovala, měla jiné starosti a konfirmována tehdy nebyla. A když se po čase opět začala života sboru účastnit, vnímala to tak, že svou nekonfirmací navždy možnost účastnit se večeře Páně ztratila.
Otazníky, posuny, možnosti
Diskutuje se o věku vhodném pro konfirmaci. Někteří mají za to, že by to chtělo věk dospělejší, aby bylo vyznání zralejší. Mně se zdá, že je jaksi celkově dost těžké určit, kdy je naše vyznání víry už jasné, zralé, hotové… Spíš bych řekl, že je stále v procesu. A taky myslím, že je dobře o podstatných věcech mluvit, ještě než se mladí lidé rozjedou „do světa“. A že je to naopak veliká možnost nabídnout jim prostor a čas právě ve chvíli, kdy jsou pro mnohé své blízké (i rodiče) „fakt nesnesitelní“. A právě v té chvíli je brát vážně i s jejich otázkami a provokacemi.
Zajímavé je promýšlet, kdo je subjekt, a kdo objekt konfirmace. Konfirmand jednak aktivně (jako subjekt) víru vyznává, potvrzuje, konfirmuje. A zároveň společenství sboru konfirmuje, potvrzuje, že do něj konfirmandi (jakožto objekty konfirmace) patří. V této souvislosti by mi připadalo přiměřené udělit konfirmovaným hlasovací právo při sborovém shromáždění.
Součástí přípravy ke konfirmaci bývaly texty, které bylo potřeba se naučit zpaměti. Myslím, že je dobré, že tato povinnost již téměř vymizela. Jistěže se člověku texty, které má v paměti, mohou hodit v době nouze, v nemoci apod. Ale je třeba, aby se pro to, že si je chce uchovat, každý sám rozhodl. (A navíc o tom, jaký měly z memorovaných textů užitek, mluví ti, co v církvi zůstali. Těch, které právě tohle otrávilo, není, jak se ptát, když je v kostelích už nepotkáme.)
Během přípravy ke konfirmaci se v poslední době více užívají rozmanité metody. Výkladu je málo, spíš se vede rozhovor. Pracuje se kreativně, sledují se filmy, hledá se na internetu, pracuje se s fotografiemi a obrázky. Chodí se na exkurze (do katolického kostela, do synagogy, do střediska Diakonie, do nemocnice, do věznice…). Pořádají se ankety, jezdí se na konfirmační víkendové pobyty, ke slovu přichází zážitková pedagogika. A je tu otázka, zda by se konfirmační přípravy nemohli více účastnit další členové sboru, tak aby farář nebyl ten jediný, se kterým konfirmandi o víře mluví.
Ke konfirmaci dřív patřila zkouška znalostí. (Naše skupina měla umět asi 350 otázek a důraz se kladl především na to, abychom odpovídali celou větou.) Pro mnohé konfirmandy stres, pro mnohé rodiče stres a pro faráře taky. (Jeden kolega mluvil o tom, že si připadá jak medvědář v cirkuse, který má teď předvést, co své svěřence naučil.) A když má člověk v konfirmační skupině někoho třeba s mentálním handicapem, ukazuje se zkouška jako absurdní. Zvláště když jste si jisti, že onen člověk víru má. A tak se posouvá důraz od znalostí k získávání kompetencí: Aby se konfirmand dokázal zorientovat ve světě náboženských skupin (třeba rozeznal sektu), aby dokázal přiměřeně reagovat, když se dostane například do blízkosti smrti či utrpení atd. Namísto zkoušky se může, když se to podaří a Duch svatý sestoupí, udát rozhovor o víře, církvi, sboru. O své víře můžou mluvit konfirmandi i jejich rodiče (kdy se takové rozhovory dějí?), kmotři, o své víře mohou vyprávět presbyteři i další přítomní.
Konfirmace je, zdá se mi, čím dál tím víc slavnost víry než stresová zkouška. A ta slavnost může být krásná, hluboká, radostná i pro ostatní, co tam zrovna jsou přítomni. Jistěže může být konfirmace otrava, může to být jen „milá formalita“. Ale může se stát, že se (s pomocí Boží) právě v čase konfirmačním stane něco pro víru a pro život naprosto klíčového.
David Balcar, farář sboru Praha-Nové Město