(ČB 4/2021) V neděli jednatřicátého ledna bylo krásné počasí. Slunce na čistě modré obloze jasně svítilo a na poměry zimy to byl i nebývale teplý den. Přirozeně mě proto lákalo jít na vycházku. Ráno jsem nejprve sjel z našeho „budějovického kopce“ do Braníka, kde jsem vyslechl kázání, jehož výrazným narativem byla věta „Jedni druhých břemena neste“, o které jsem v posledních dnech sám hodně přemýšlel. Pak, po studentsky skromném obědě, jsem vyrazil do centra. Chtěl jsem se procházet uličkami Starého Města a kochat se tou nádherou. Místo toho jsem ale prostál většinu času na Václavském náměstí. Proč? Důvod je prostý.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Tak zvaná iniciativa
Když jsem zde vystoupil z metra, octl jsem se v davu lidí. Pod sochou svatého Václava se již připravovalo pódium. Něco bylo ve vzduchu. Kromě statisticky dost pravděpodobných kapének s koronavirem a dalšími nepříjemnými nemocemi to byl také odér alkoholu a cigaret a zřetelný pach vzteku a nespokojenosti. Procházel jsem směrem dolů a cestou jsem se dotázal policisty-těžkooděnce, oč se jedná. „Chcípl pes, otevřme Česko, podpora Volného,“ odpověděl mi lakonicky. Pohrdání a úšklebek nad celou tou věcí se snažil skrývat marně. V půlce náměstí jsem se zastavil a sledoval, kdo zde je. Byly tu ženy mladé i staré, stejně tak muži. Ovšem nejvýrazněji zastoupená byla skupina lidí kolem padesátky. Všichni měli s sebou české vlajky, případně si je namalovali na obličej. Mnozí měli oblečení s logem kapely Ortel. Nikdo z nich neměl roušku.
Většina přítomných mužů pila, možná několikáté, pivo z plechovky. Jak jsem sledoval lidi, namačkané na sebe pod pódiem, popíjející a skandující, napadla mě další otázka. Přišel jsem za jiným policistou a ptal se ho, jak je vlastně teď, v čase přísných omezení, takové srocování možné. „Do sta lidí se mohou sejít, ale musí dodržovat rozestupy dva metry a mít roušky. Pokud to nedodrží, organizátorovi akce je udělena pokuta ve výši několika desítek tisíc korun. Tu už má v tuhle chvíli jasnou,“ dodal ještě, a i přes respirátor FFP3 bylo jasné, že se zasmál. „A pokud jde o ty lidi bez roušek, no, kdybyste tu byl na začátku, viděl byste, jak s kolegy mezi nimi chodíme a vyzýváme je, aby si roušky nasadili. Kdo to neudělal, tomu byla udělena pokuta, jakou ukládá současný zákon.“ Z druhé strany se k nám přitočil mladší policista. „Tahle takzvaná iniciativa jim vyjde draho.“ Poděkoval jsem za ochotu mi odpovědět a vrátil se do spodní části davu, kde, upřímně řečeno, jsem se cítil bezpečněji než mezi ramenatými, pupkatými padesátníky, třímajícími husitské zástavy a prapory s nápisy jako „pravda vítězí“ či jinými husovskými citáty.
Evangelička v davu
Najednou jsem v hornější části náměstí uviděl něco, co mě vyděsilo. Mezi skandujícími demonstranty, kteří už se začínali dostávat do varu, procházela směrem dolů stařenka. Měla dlouhou fialovou bundu, na hlavě pletený baret téže barvy, za sebou táhla vozíček na kolečkách. A na obličeji měla jednorázovou roušku. Na první pohled mezi demonstrující nezapadala. Tu a tam se zastavila u nějakých opravdu hrozivě vyhlížejících chlapů, nakláněla se k nim a něco jim říkala. Pohoršeně při tom kroutila hlavou a oni se na ní dívali tak nepřátelsky, že jsem se o ni skutečně bál. Scházela stále níž a kousek ode mě se zastavila u mladé ženy, oblečené v kovbojském kostýmu, která seděla na černém koni. Něco na ní zavolala a pak neohroženě natáhla ruku ke koni, který se sklonil a nechal se od ní pohladit. Byl to výjev jako z jiného světa. I na těch pět metrů jsem cítil, že atmosféra kolem té paní je úplně jiná, než byla na náměstí doposud. Náhle přiběhla ke koni jakási rozjařená žena s nabarvenými vlasy na blond a v minisukni a s širokým úsměvem na tváři ho začala také hladit. On ji okamžitě kousl. Ne moc, ale tak, aby věděla, že na něj nemá sahat. Pak se opět přitočil k fialové babičce a ta ho konejšila dál.
Já jsem mezitím přišel blíže, abych slyšel, co povídá. Když jsem stanul dost blízko, nemohl jsem věřit vlastním uším. „Vy řešíte peníze a majetek, to se ale našeho světa vůbec netýká. Vždyť jsme tu vlastně jen na návštěvě. Víte, já jsem věřící. Evangelička. A myslím si, že byste se měli obracet raději ke Kristu.“ Zůstal jsem stát v němém úžasu. Když domluvila, přistoupil jsem k ní, řekl jí, že studuju evangelickou teologii a začal si s ní povídat. Ona mi vyprávěla, že se jmenuje Květa, že je jí jedenaosmdesát let, že bydlí v podnájmu, ze kterého ji chtějí vyhodit, že jí posílají anonymní výhružky a mnoho dalšího. Ona se prý ale modlí k Pánu Ježíši, aby jí ještě pár let nechal na světě, živou a zdravou, aby mohla o něm říct co nejvíce lidem. K demonstraci se přimotala omylem, ale když ty lidi poslouchala, napadlo ji, že by potřebovali slyšet evangelium. Poprosila mě, jestli bych se s ní mohl pomodlit. A tak jsme se modlili. Za nemocné, za vězněné, za demonstrující a taky za ní a za její zdraví. Pak jsme se rozžehnali a ona šla dál směrem dolů. Byl to krásný a silný moment. Nadějeplný. Dlouho jsem něco tak kristovského neviděl. Stařenka s vozíčkem a modlitbou na rtech, sama proti třem tisícovkám vzteklých a hulákajících demonstrantů.
Flákanec do obličeje
Bohužel můj úžas rychle ustoupil. Jen co se mi paní Květa ztratila z dohledu, na pódium pozvali hlavního a nejváženějšího hosta. „Přivítejme potleskem dalšího řečníka, kterým je pan Lubomír ,Flákanec‘ Volný,“ ozvalo se z tlampačů a dav se rozjásal, roztleskal a rozeřval nejvíc za celé odpoledne. Pan Volný pak promlouval. Velmi dlouho, nejdéle ze všech řečníků. Naprosto nekriticky k vlastním chybám a nedostatkům potvrdil shromáždění to, co si beztak dávno myslelo. Blatný vakcínám a covidu vůbec nerozumí, jako ostatně všichni lékaři, kteří tvrdí, že je covid víc než „rýmička“. Karanténa a omezení jsou jen nástrojem k ovládání lidí a nastolení totality, všechno to vymysleli američtí magnáti, kteří touží po novém světovém řádu. Volný vyzval lidi k protestům, k nepokojům, k násilnému převzetí moci „zpět do svých rukou“. Bylo to naprosto příšerné. Tak ostrý kontrast se starou paní, která prosila jen o trochu pokory.
Řekni ne ďáblu
Vybavila se mi slova písně Say no to the devil: „Když je krásný, chytrý a mocný, nevadí, že je tak zlý…“ Sice si nemyslím, že by poslanec Volný byl krásný. A už vůbec není chytrý. Ale ve své funkci je bohužel dost mocný a také zlý. Ještě mnoho nenávistného a lživého jsem tam slyšel, a nejen od něho.
Pak už mi ale byla hrozná zima. Protože jsem chtěl jít na večerní bohoslužby, které začínaly za hodinu, nemělo smysl jet se ohřát domů. Proto jsem se vydal na Hlavní nádraží. Cestou sem viděl mnoho lidí odcházejících z demonstrace, kteří se vraceli domů vlakem. Často to byly celé rodiny s několika malými dětmi. A pak mě napadla strašná věc. Tihle lidé nemají slevu na vlak. Jen cesta do Prahy a zpět pro celou rodinu je musela stát skoro 2000 korun. Zároveň patřili mezi ty, kteří si za celou dobu nenasadili roušky. A vybavila se mi slova jednoho z policistů: „Tahle takzvaná iniciativa je vyjde draho.“ A z ničeho nic mi jich začalo být líto. Najednou jsem celou tu věc viděl úplně jinak. Už jsem neviděl jen opilé pupkaté strejdy z periferie republiky a jejich ušlápnuté manželky. Ale taky hospodské, kteří přišli o výdělek, servírky, které proto museli propustit, kadeřnice a kosmetičky, které skončily na úřadu práce bez naděje na nové zaměstnání. A jejich děti, zavřené v bytě dva plus jedna v zakouřené Ostravě, které nemohou na fotbal, zato se musí doma dívat na frustrované a nezaměstnané rodiče, jak se každý den hrozně pohádají, protože přišli o všechno, co dávalo jejich životu smysl.
Ano, z pohledu paní Květy i většiny křesťanů je práce, hospoda, kamarádi a fotbal trochu málo. Ale ať se nám to líbí, nebo ne, pro tyto lidi to byl dostatečný důvod, proč ráno vstát z postele a plnit aktivně svou roli v rámci společnosti. A teď jim to všechno někdo vzal, oháněl se přitom odbornými termíny, kterým oni nerozumějí, a celou dobu jim sliboval, že za chvíli už bude dobře. Oni nasadili roušky a čekali. Jenže rok se s rokem sešel a je pořád hůř a hůř a oni už jsou zoufalí. Pro ně je účast na takové demonstraci skutečná oběť, kterou podstupují, protože doufají, že pak bude lépe. Ne, tihle lidé nejsou zlí, jak jsem si nejdříve myslel. Jsou opravdu na pokraji zoufalství a chtějí jen zpátky svůj starý život. Jejich jedinou vinou je, že na rozdíl od mé sociální bubliny nevědí, že se jejich starý život možná nikdy nevrátí. Nechápou, jak dalekosáhlé důsledky na každodenní svět bude tahle pandemie mít. Ale možná je to dobře. Pak už by své zoufalství taky nemuseli vydržet.
Bohužel, jejich zoufalství vycítili ti, kteří skutečně zlí jsou. Klausové starší i mladší, Volný, Landa a další a další trosky, které by, nebýt covidu, dávno patřily na propadliště dějin. A tím se dostávám k tomu, o co mi celou dobu jde. Tady je totiž prostor pro nás. Pro nás, kteří chápeme, že opatření, jakkoliv nepříjemná, je třeba dodržovat. Pro nás, kterým poslední rok nevzal celý smysl života. A ani kdyby tohle šílenství trvalo 100 let, stejně by nás na kolena nesrazilo. My totiž, tak jako paní Květa, máme Krista, kterého nám nikdo nevezme. V tom jsme proti mnohým ve výhodě. A také nás to ovšem zavazuje pomáhat. „Jedni druhých břemena neste.“ Jedině tak můžeme umenšovat zlo ve světě a snad i zachránit budoucnost naší země, když budeme k lidem, jako jsou tito demonstranti, chápaví a pokusíme se jim pomoct. Aby pak nemuseli hledat svou spásu v náručí falešných proroků. Jak píše apoštol Pavel: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.“
Oskar Vogl, student ETF, mezititulky redakční