(ČB 3/2021) Milí čtenáři, přiznám se, že zastávám dva zdánlivě protichůdné názory najednou. Myslím si, že práce s dětmi v církvi by měla být jejich věku přiměřená. Ale taky si myslím, že by všichni měli být společně na bohoslužbách. V práci na katechetické přípravce pro nedělní školu jsem se podílela na dvou změnách v jejím uspořádání – prvně šlo o rozšíření tak, aby pro každou věkovou skupinu byla navrhnuta přiměřená a různorodá práce. Ale o několik let později směřujeme k tomu, aby přípravka nabízela co nejvíce možností, jak slavit v neděli bohoslužby všichni společně.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Nejprve jsme se hodně zabývali tím, jaké způsoby práce jsou pro jaký věk vhodné, na co děti reagují, co dokážou a umějí. Jak se jim přiblížit, jak najít ten správný navazovací bod, jak mluvit jejich řečí (čímž nemyslím jen jazyk). Uvažovali jsme, kde se potkávají biblické příběhy s příběhy dětí, jak děti nepřecenit a hlavně nepodcenit.

V tomto ohledu je mladší školní věk zlatý. Děti začínají uvažovat logicky, dokážou věci porovnávat, dávat do souvislostí, vnímat více detailů, zapamatovat si neuvěřitelné množství informací, jsou schopny chápat rozdíl mezi důležitým a méně důležitým, už se dokážou dívat na svět i očima někoho jiného, jsou snaživé, zvídavé a aktivní. Jsou rády ve skupině, rozvíjejí kamarádství a je pro ně důležité. Snadno a ochotně se identifikují s rolí, která jim byla nabídnuta. Dokážou být upřímné a šťastné.

Pro učitele, faráře a samozřejmě i pro rodiče jsou tyhle děti vlastně báječný „materiál“ – už se s nimi dá rozumně mluvit, a ještě na nás dají. Když budou mít svoje místo v nedělní škole, využijí je dokonale. Pokud je jejich průvodce či učitel získají svým přístupem, budou se do nedělní školy těšit a také načerpají mnoho z biblických dějů. Je možno je dobře formovat (i manipulovat). Získat (i ztratit) pro věc víry.

Přemýšlet nad bohoslužbami pro všechny nás vlastně donutila krize – tedy stále častěji se objevující situace, kdy není možno ve sboru dělit děti do skupin podle věku, protože jich není dost. Nespokojili jsme se v té chvíli s tím, abychom se soustředili na „věkově smíšenou nedělní školu“, ale vydali jsme se ještě o krok dál. K bohoslužbám „všech věků“.

Co je na tomto konceptu bohoslužeb znepokojující? Je pracný. A nepředvídatelný. Nikdy také neuspokojíte stoprocentně všechny potřeby všech. (Ale to nikdy, jen to tak nevynikne.) Je třeba si mimo jiné připustit, že bohoslužby mají oslovit člověka celostně, a přestat si myslet, že zvěstování se děje pouze formou kázání nebo výkladu. Zvěstné jsou v celku bohoslužeb modlitby, písně, pohyb, služba druhým, večeře Páně – tyto části jsou zároveň přístupné i jinak než jen přes intelektuální vyspělost.

Pracný je tento přístup k bohoslužbám proto, že při přípravě musíte myslet na to, co je pro koho vhodné, na co reagují děti, a na co dospělí, jak všechny spolu slavící děti Boží nepřecenit a nepodcenit. Je to pracné a náročné na čas, protože je třeba spolupracovat s druhými, v týmu, omezit své představy ve prospěch celku. Pracné je to proto, že účast dětí při bohoslužbách neznamená jen jim dát podržet nějaký předmět při výkladu, ale také nechat skutečně zaznít jejich hlas. Musíte přemýšlet, jak rozezvučet víru nemluvňat i starců.

To s sebou přináší nepředvídatelnost – rodiče, učitelé i faráři mají určitě zkušenost s tím, že na jejich otázku děti odpovídají jinak, než čekali. Všichni máme zkušenost s tím, jak nás zaskočí určitá formulace v modlitbě člena sboru. Rozhodí nás, že jsou písně doprovázeny jinak či hůř než obvykle. Musíme náhle improvizovat, jít v myšlení i jednání nevyšlapanou cestou. Je velká výzva naučit se, že je vlastně v pořádku, když jsme trochu vyhozeni z konceptu, když se cítíme trochu v nepohodě.

Protože díky tomu můžeme – podle Ježíšova návodu „kdo ztratí jistoty, nalézá život“ (Mt 10,39) – objevit, jak je úžasná víra druhých lidí. Jak upřímné jsou ve své víře třeba právě děti školního věku. Jak hluboká je jejich potřeba setkat se s Ježíšem prostřednictvím večeře Páně. Nebo jaká je v nich, námi dávno zapomenutá, touha po skutečné spravedlnosti.

Můžeme zaslechnout také prorocký a kritický hlas starších. Slova vyznání vin i skutečné milosti a odpuštění od lidí v plné síle. Bohoslužby, při kterých bereme školní děti v úvahu, nebudou a nemají být jen zábavné – mají dávat smysl. Mají umožnit, abychom byli všichni pozorní vůči Pánu Bohu, abychom byli reální, takoví, jací jsme. Abychom byli spolu a přijímali se v lásce.
Děti mladšího školního věku jsou přesně v tom stadiu, kdy je možné úspěšně je k aktivní účasti na bohoslužbách pozvat. Chtějí poznávat velký svět a ukázat mu, co umějí. K tomu samozřejmě potřebují podporu – ne každý je nadšen z nenadálého vyvolání. Děti i dospělí se mohou účastnit už samotné přípravy bohoslužeb, podílet se na výběru písní nebo doprovodu, přemýšlet o biblickém textu, vymýšlet, jak se chtějí účastnit, jak podpořit vědomí společenství. Často však stačí dát příležitost. Otevřít možnost rozmanité služby skutečně všem, myslet na to a nedělat vše stále stejně. Je možné otevřít dětem služby liturgické i ryze praktické (občerstvení), které posilují společenství.

Bohoslužby můžou mít v sobě znepokojivé momenty, momenty náročné improvizace a svatého neklidu, ale zároveň by měly zůstávat místem pokoje, šálómu. Být bezpečným prostorem. Znamená to také nikoho nenutit, aby se účastnil všeho, co se děje. Forma nebo obsah mi můžou být vzdálené nebo pro mě obtížné. Smím v klidu sedět, když kolem mě propukla lehce chaotická fáze, při níž děti, a dokonce někteří dospělí putují za zpěvu a zvuku bubínků kolem kostela. Nemusím jásat, pokud mi není do zpěvu. Nemusím zpívat, když mutuji. Někdy je nejtěžší formulovat pozvání tak, aby obsahovalo možnost volby.

Bohoslužby, při jejichž přípravě vezmeme v potaz to, co potřebují děti, a nezapomeneme na to, co potřebují ostatní, se mohou stát velkou laboratoří, místem, kde je možno se vší vážností i kreativitou zkoušet nové věci. Nové jazyky, kterými hovoříme s Hospodinem. Pokud se něco osvědčí, je možno to podržet. Pokud ne, je možno hledat dál. Lidé, kteří se pokoušejí o nové možnosti, nesmí být vystaveni zdrcujícímu odsudku, když se pokus nepovede.

Neexistují univerzální návody, jak na to. Vždy záleží na konkrétních podmínkách, lidech, prostoru, času, nadšení a nadání zúčastněných. A taky hodně na lásce, otevřenosti a pochopení, které máme pro druhé a které vědomě rozvíjíme u sebe, u starých i mladých. Buďte jako děti, říká Ježíš. Tak zkusme integrovat víru dětí do bohoslužeb, třeba nás mají co naučit.

Marta Sedláčková