(ČB 3/2021) … řekla svému okolí jednou Justýnka. Myslela tím Jirku a Boha. Malá Anička ukazuje na krucifix v polích u Hrušovan a říká: Miminko umřelo. A rodiče s ní mluví o tom, co se stalo mezi Vánocemi a Velikonocemi.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Teologie dětí

Děti jsou schopny nejen náboženských představ (o Bohu atd.), ale jsou také schopny pěstovat (dělat) teologii. Jejich představy jsou jiné, ale ne méněcenné, ani to není jen předstupeň „správného“ mínění dospělých. Proto je nehodnotíme v kategoriích správné/špatné. Bereme je vážně. Má smysl se na jejich teologii ptát a pokoušet se pak jejich představy mírně rozvíjet. Děti jsou experti na svůj život – rozumí sobě jistě lépe, než jim rozumíme my „velcí“.

Rozlišujeme:

• Teologii dětí – děti říkají své myšlenky, nejen opakují cizí; originálně rozumějí textům Bible, mají vlastní představu Boha, stvoření atd., ptají se, reflektují. Někdy jsou vystaveny nebezpečí, že jim do toho jejich chápání moc mluvíme.
• Teologii s dětmi (nábožensko-pedagogická praxe) – děti jsou subjekty myšlení o Bohu, nikoli objekty, do kterých se pokoušíme něco nacpat. Někdy však potřebují povzbuzující dospělé, vždyť všichni jsme tělo Kristovo – dospělí i děti, snažíme se porozumět dětské logice.
• Teologii pro děti (zjednodušování teologických obsahů) – podněcujeme dětskou obrazotvornost, přibližujeme jim „obsah“ pomocí obrazů, symbolů, vysvětlujeme pojmy, objasňujeme nesrozumitelné, pomáháme dětem, když mají o Bohu (i na základě některých biblických textů) např. představu, že je příliš destruktivní.

Co to je teologie? Bůh nás oslovuje, my to reflektujeme a odpovídáme. Víme, že Bible má více významů. Jinak čteme některé příběhy v dospívání, jinak na sklonku života. I děti jsou proto dobrými exegety (vykladači Bible).

Termín teologie dětí se objevil v devadesátých letech 20. století (Anton A. Bucher). Od roku 2002 v Německu dokonce vychází ročenka (Jahrbuch für Kindertheologie). Teologie dětí znamená elementaritu v přístupu, životnost v myšlení, radikalitu v otázkách.
Po léta a staletí předávala církev a její představitelé dětem (ba i dospělým) „dogmata“ bez alternativ, dokonce je tlačili, ohýbali a nutili. Teologie dětí razí jiný jejich obraz: Děti jsou osobnosti. Německý profesor praktické theologie Henning Luther (1947–1991) radikálně napsal: „Teologie by se měla dělat z perspektivy subjektu místo z pozice instituce církve nebo vědecké teologie.“ Ale i Martin Luther (1483–1546) ve svých už reformačních kázáních po návratu do Wittenbergu (9.–16. března 1522) zdůrazňoval, že každý je za sebe před Bohem odpovědný sám, tak jako každý sám za sebe umře. Teologicky myslet a mluvit se nezakládá na vzdělání, ale na křtu.

Velké dětské otázky (bavíme se zde o kategorii dětí od čtyř let do začátku puberty) jsou přibližně tyto: identita (a tedy i já a Bůh), smysl života (smrt), Bůh (kdo se o mě stará), podstata etiky – zdůvodnění, co je správné, ostatní náboženství (který bůh je pravý), strach z budoucnosti, (ne)konečnost, vznik řečí, existence Boha. Nejde o to, aby děti o Bohu myslely, aby si o něm něco myslely, a asi je to ani moc nezajímá, jde o: já a Bůh.

Učitel

Úkol učitele v „nábožku“, v konfirmační přípravě, v nedělce není něco předat, ale moderovat, pomoci „porodit“ myšlenku / způsob života / postoj víry, otevřít možnost, aby děti svou teologii měly, dodat impulzy, posílit důvěru ve vlastní myšlenky a povzbudit k nim. Zkrátka být stimulující partner, mít porozumění, případně působit jako nabízející „expert“, který může něco dovysvětlit. Učitelé učí svým vlastním životem, dávají dětem „ochutnat“ svou víru – víru konkrétního živého člověka.

Ježíš

U Ježíše najdeme tři základní obrazy dětí (Mk 9,36–37; Mt 18,2–5; Mk 10,13–16). Z nich pochopíme, že sám Ježíš se s dětmi identifikuje. Úkol učedníků je o děti se starat, brát je vážně, chránit; takto se potkávají s Bohem. Děti jsou Ježíšem postaveny do středu sboru. A je o nich také řečeno, že jsou blízko Božímu království. (Dospělí) učedníci se od dětí mají učit, jak věřit, jak všechno očekávat od Boha.

Děti jako perspektiva sboru

Ve sborech děti často zůstávají stranou (místo setkání celé rodiny s Rodičem) – děláme z nich objekty péče či výchovy. Mnohdy k tomu odsouvání máme důvody veskrze profánní: Bude to pro ně nuda, můžou rušit. Naše děti (Mackovy) mají raději nedělní školu než rodinné bohoslužby, ale neztrácí se nám někdy ve sborech prostor pro setkání (všech) generací? Dospělí se často stydí o Bohu a víře nahlas mluvit, děti tolik ne. Učíme, že členem sboru se člověk stává křtem, pak začneme mluvit o konfirmaci a hranici posouvat. Ve skutečnosti si mladí lidé na své slovo a odpovědnost musejí hodně dlouho počkat. Úkolem sboru je vytvářet takové prostředí, kde všichni (tedy i děti) mohou zakoušet, že jsou jeho součást. Ptáme se někdy dětí ve sboru, jak jej vnímají? Je v našich sborech aktivně podporována teologická i členská kompetence a odpovědnost všech (i dětí)? Je sbor místo svobody bez předsudků a bariér? Děti ve sboru musejí cítit: Beru tě vážně a pokouším se ti porozumět. Bohoslužby se týkají komunikace, ta by měla být srozumitelná. Ani v bohoslužbách přece nejde o správné odpovědi. Připadá mi vhodné, pokud je stejný text probírán v nedělce i v kázání pro dospělé, pak máme o čem spolu mluvit cestou z kostela. Děti (a jejich perspektiva) mohou jasně poukázat na to, co v našich sborech nefunguje, kde jsou slabiny (v obsahu, v tom, co a jak je slyšet, i v tom, co je vidět, cítit atd.). Pokud se děti stanou skutečnou součástí sboru, podpoří se tím možná u všech společné „my“ – my myslící, hledající, modlící se, zpívající, ptající se.

Metody

Dělat s dětmi teologii není složité, ale je to náročné – předpokládá to dobře naslouchat a dobře se ptát.

Pravidla: Připravenost k rozhovoru; doprovázet, ne hledat správné odpovědi, nenutit k účasti. Klidná místnost – ne pro víc než deset lidí, sedět a vidět na sebe, mít společné téma, netvářit se jako znalci, nehrát na špatné a dobré odpovědi, neskákat si do řeči, neodpovídat hned na otázky, ale povzbuzovat skupinu, aby odpověděla, prostředkovat, čemu sám věřím (nevím jaký je Bůh a už vůbec nevím, co si myslí). Děti mohou formulovat i shrnutí „hodiny“ – učitel to na závěr nemusí uvádět na správnou míru.

Metodou je hlavně moderující rozhovor. (Samozřejmě i pro děti patří „tato“ témata do oblasti soukromé, osobní, intimní.) Něco občas řeknou spontánně (viz dva úvodní příklady), nám však jde o vyvolání tohoto procesu. Sokratovský rozhovor znamená vyjasňovat pojem pomocí určitého procesu, pomocí „porodnických“ otázek, které abstraktní posouvají k osobním zkušenostem.

Tyto otázky mohou znít „obyčejně“: Co tím myslíš? Můžeš nám to dovysvětlit? Jak jsi na to přišel? Co myslíš, že tím dotyčný myslel? Můžeš to říct vlastními slovy? Čemu věříš ty? Můžeš dát příklad? Co bychom ještě potřebovali za informace? Jaká je alternativa?

• Můžeme s dětmi sbírat asociace (ideálně v celých větách), např. k pojmům anděl, království atd. • dávat zaznívat vysvětlením z různých úst – co to je (asi) kříž pro zdravotní sestru, maminku, instalatéra, Ježíše… • psát na tabuli asociace ke slovům a pak se dohadovat, která má ke zvolenému pojmu blíž, a která dál • ptát se na „nesrozumitelná“ slova v určitém biblickém verši a pak je zkoušet nahrazovat a „nové“ verše zapisovat • doplňovat věty, např. „Hospodin je můj pastýř, nebudu…“ (Ž 23,1) či „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy…“ (Ř 8,19) • malovat si na tabuli činku (kdo je váženější a proč): král – dítě • vytvářet definice pojmů • někdy můžeme dětem předložit nějaké dilema. Např. mladý lékař Pavel, kterému hrozilo, že se s ním zřítí letadlo, v tu chvíli Pánu Bohu slíbil, že odejde léčit do zemí „třetího světa“. Má se vzdát své dívky, kariéry, pohodlného života jen proto, že s ním nespadlo letadlo? Nebo známá hra Krokodýlí řeka – děti si mohou vytahovat předměty z boxu či pytle se zadáním: Vezmi si věc, která ti připomíná nejvíc… nebe • lze vytvářet metafory: Pán Bůh nás má rád jako když… • skládat básně či modlitby, požehnání s pomocí zadaných slov nebo pro určené lidi • patří sem i malování: Když myslíš na Boha, co se ti vybaví? Ilustruj větu z příběhu a vysvětli • myšlenkové experimenty: Na co by ses zeptal Boha? Co by bylo, kdyby nebyla smrt? Na co myslel Josef v cisterně… • přeskládat biblické věty, např. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (v nebi stvořil Bůh začátek a zemi.) Změnil se nějak význam, důraz? • pomoci „nastartovat proces“ nám mohou obrazy, které s dětmi interpretujeme • biblické příběhy můžeme také nechat děti dokončovat: Co pověděli uzdravení malomocní doma? • pracovat je možné i s knihami např. metodou vyptávání: Tak se tak ptám, co si asi říkali pastýři, když uviděli Ježíše… (ptát se vlastně na to, co v textu není, ale zároveň se tak dobírat jeho podstaty) • použít lze biblické postavičky i např. karty Rainera Oberthüra (Obrazy života – život v obrazech).

Facit

Pojďme cíleně posilovat samostatnost a svébytnost víry dětí a jejich osobní vypořádání s teologií v perspektivě světa, ve kterém právě jsou.

Ondřej Macek