(ČB 2/2021) Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá: „Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?“, odvětíš svému synu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou.
Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu.
Ale nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně přislíbil našim otcům. (Dt 6,20–23)

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Mohli bychom říct – až se tě tvůj syn, tvá dcera zeptá. Možná, že jste zažili otázky svých ratolestí typu: „A proč?“ Někdy byly tyto otázky až neúprosné. Doháněly nás k beznaději, neboť naše znalosti a poznatky byly nedostačující. Nakonec nezbývalo než říct: „Protože proto.“

V našem textu se možná hoch či dívka ptá: Proč táto, mámo vlastně v neděli chodíme do kostela? Musíme tam jít?“ Jak my na to odpovídáme? Tedy, lépe řečeno, odpovídáme na to tak, že opravdu chodíme do kostela tak pravidelně a často. A pozor! Vždyť jsou to přece naše svědectví a práva!

No, jo. Chozením do kostela ještě nikdo neuvěřil, řeknete si. Ale platí tedy nějaká nařízení. Nebo jsme si nechali vzít naše nezadatelné právo obracet se k Hospodinu v den odpočinku? Nevím, možná, že to někdo nahrazuje tím, že se v neděli pěkně pomodlí, jde do přírody a rozjímá nad krásou stvoření.

Nezapomněli jsme na to, že jsme svobodní. Nezapomněli jsme svoji získanou svobodu dětem svědčit. A již slyším, jak někdo říká. No, právě proto – jdeme do kostela, když se nám nechce. Jsme přece svobodní. A opět: no jo, kde jsou ta svědectví a práva.
Tak proč? ptají se nechápavé oči dítěte. Proč je to jednou tak, a jednou onak? Proč, když jsme v kostele, platí tato pravidla a když jsme mimo, tak zase jiná?

Asi bych na to odpověděla: Jsme jenom lidé, někdy velmi nesvobodní od racionálního myšlení a racionálního vysvětlování. Svazuje nás více náš úsudek než svědectví, které se předává vyprávěním. Vyprávěním o naší nesvobodě, o našem otroctví, o našem člověčenství, chcete-li o našem egyptském zajetí.
Na jedné straně otroctví a na druhé straně pevná ruka. Pevná ruka, to zní trochu podezřele. Všichni diktátoři měli pevné ruce a jak to dopadlo…

Všimněme si však, k čemu ta pevná ruka slouží. K tomu, aby nás vyvedla na svobodu. Nikoli pevná ruka zákazů, příkazů a omezení. Pevnost ruky Hospodinovy spočívá v tom, že se s rozhodností postavil

proti tomu zlému. (Snad my, otcové a matky, víme, jak a kdy).
Proto jsme svobodní. A to je to svědectví dětem. Žijme jako svobodní lidé, kteří se znovu a znovu zamýšlejí nad tím, co znamená Boží svědectví a právo. A hlavně vyprávějme dětem. Vyprávějme jim, co to pro nás v životě znamenalo a znamená. Co jsme díky Bohu již opustili. Co jsme dostali tím, že jsme nezaslouženě obdrželi svobodu.

Až se tě tvůj syn či dcera zeptá „proč“, neboj se říct (nad prázdným hrobem) – protože je to tajemství. Tajemství, které se projevuje všude tam, kde si lidé odpouštějí, mají se rádi, i když jsou tolik rozdílní. A hlavně toto tajemství vyprávějme, žijme jím a sdílejme je s našimi dětmi.

Eva Šormová