(ČB 2/2021) Dívám se na webové stránky sboru ve Strmilově. Pátek je hodně plný.Nicméně se právě v pátek ráno „scházíme“ přes skype. Paní farářka Lidka vypadá jako obvykle, usmívá se…
Vyrostla na samotě u lesa. Na Pasekách v Mikulůvce u Pržna na Valašsku, nyní žije s rodinou v Budějovicích.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Jak to teď vypadá teď u vás doma?

Jsme všichni doma, jenom nejmladší dcera je ve škole, druhačka. Petr (manžel) pracuje z domova. Doprovází pěstounské rodiny, hodně jich je v karanténě, takže většinou teď pracuje na dálku.

Ty jsi nejdřív studovala něco jiného než teologii?

Němčinu na Pedagogické fakultě v Olomouci a křesťanskou výchovu na Cyrilometodějské fakultě v Olomouci. Bylo to tenkrát na čtyři roky. Bylo to výborné. Měli jsme tam řádovou sestřičku Ludmilu Trochtovou, která nás provedla všemi možnými metodami, jak učit náboženství. Spolupracovala s Ludmilou Muchovou, další Ludmila. Sestra sama náboženství vyučovala, takže vycházela z praxe. Ukázala nám spektrum různých metod. Jak používat výtvarné metody, jak zapojovat bibliodrama. Byla to dobrá inspirace.

Při studiu křesťanské výchovy jsem pohlédla

poprvé na katolický svět, musela jsem si mnohé věci srovnat, a díky tomu jsem brzy začala uvažovat o evangelické teologii.

 

Vždycky pro mě byla otázka, zda být farářka, nebo kaplanka v nemocnici. Kaplanství tehdy teprve začínalo.

Pak jsi vystudovala evangelickou teologii, bydleli jste v Brně, pak v Pouzdřanch u Pálavy, pak jste se stěhovali do Budějovic… Šla jsi na vikariát, manžel Petr zůstal na rodičovské dovolené. Co bylo dál? Co kaplanství, to tě drželo?

Naše církev má pravidlo, že před kaplanstvím musíš mít aspoň pět let pastorační praxe, takže na sboru. Navíc mi došlo, že je dobré nejdřív nějak vyzrát. Tušila jsem, že moje chvíle přijde, ale chce to čas. Během vikariátu jsem založila klub pro maminky, práce s dětmi mi šla. Nevěděla jsem přesně, co dál. Na konventu jsem se dozvěděla, že ve Strmilově hledají faráře na půl úvazku. Budějovice a Strmilov jsou ale od sebe dost daleko, ale Petra napadlo, že bych mohla být ve Strmilově na víkendy.
Pozvali mě, kázala jsem tam. Nikdo z toho modelu „víkendové farářky“ nebyl moc nadšen, ale tento experiment ukázal, že to jde. Nebydlet v místě, pracovat na půl úvazku.
Po čase, když začalo fungovat víc aktivit, mi ve sboru nabídli úvazek zvýšit na 0,7.

Vedeš biblické kroužky ve školce a škole. Jsi ze škol taky placena?

Je to nabídka sboru, kroužky dělám ve škole zadarmo. Možná by šlo o nějakou minismlouvičku se školou požádat. Kdyby se ale za kroužek náboženství mělo platit jako za jiné kroužky, pro některé děti by to znamenalo, že by chodit přestaly.

Jak to celé začalo? S čím jsi do školy přišla?

Ve škole už předtím pořádala náboženství YMCA. Já jsem se nejdřív představila oběma ředitelkám, ve škole i ve školce. Nabídla jsem jim, že chci dělat biblický kroužek, ne přímo evangelické náboženství. Evangelická rodina tam byla jen jedna. Ředitelky byly vstřícné, ale skeptické, nikdy se tohle prý moc nedařilo.
Chtěla jsem se dětem představit. S biblickými postavičkami jsem obešla všechny třídy, znázornila jsem s nimi příběh o Samařanovi, na ukázku toho, co nás čeká. Děti byly zvědavé a přišly. Hlavně ty z prvního stupně. Na začátek přišlo 12 dětí a pak postupně přibývaly.

Ve školce jsem udělala plakát. Začínala jsem s hrstkou, přesto se pokaždé aspoň deset dětí našlo. Ve školce se musí dobře zvolit čas, kdy se kroužek koná, taky je dobré myslet na to, že nejde dobře pracovat ve velké skupině. Práce s takhle malými dětmi je náročná na pozornost, musíte sledovat každé dítě a dbát na jeho potřeby. I když samotný biblický příběh z celé hodiny trvá třeba jen pár minut, musím vždy velmi dobře promyslet, co z příběhu vlastně vyberu, na jakém tématu hodinu postavím. Čím jednodušší a názornější, tím líp. To je někdy v mých přípravách pro nejmenší to nejnáročnější – dokázat z příběhu vybrat to, co je nosné, co dokáže oslovit i malé. Je důležité, aby téma, které z příběhu vyplývá, děti oslovilo v jejich světě, v tom, co zažívají, aby si daný biblický příběh do svého světa přenesly.

Malé děti do

kážou taky velmi spontánně reagovat na to, co se ve skupince děje, takže hodiny s nimi bývají jedny z nejsilnějších a nejpěknějších, ale stejně tak, když zrovna netrefím téma neb

 

o náladu dětí, tak jedny z nejnáročnějších. Jsem za výuku ve školce hodně vděčná, mnoho jsem se díky tomu naučila, pomáhá mi to třeba při bohoslužbách, když promlouvám k dětem, nebo na táborech, kde máme taky ty nejmenší.

 

 

Pracovala bys s dětmi ve sboru jinak než na půdě školy? Byla by ta náplň jiná s dětmi, které chodí do kostela?

Jádro by jiné nebylo. Své hodiny stavím na biblických příbězích. S církevními dětmi bych možná víc rozvíjela téma společenství. Časem se to ale začalo nějak přelévat. Některé děti ze školy jsem pak připravovala na křest, přicházely na faru, takže se to samo nějak ukázalo.

Kroužek je vždy

na půdě školy nebo školky a občas děti zatáhneš na něco i do kostela?

 

Zatáhnu. Jsou tradiční věci, které se osvědčily. Máme sederovou večeři. Děti pomáhají večeři připravovat. Zeleninu, ovoce, pečeme placky. Je dobré děti k něčemu vést, zvát, aby se na něco těšily. Od ledna do června je to dlouhé období. Co dělat? Děti jsou moc šikovné na hraní divadelních

her. Připravili jsme vánoční hru na podzim, na jaře chystáme hru na Noc kostelů. Nejdřív jsem brala hry hotové, pak jsem je psala dětem na míru já. Teď ve třetí fázi si to děti píšou a organizují samy, já jsem jen takový dohled. Ale teď to zastavil koronavirus.

Přijdou s dětmi i rodiče?

Jak kdy. Někteří děti jen přivedou. Někteří přicházejí víc, chtějí víc být u toho, co se děje a co jejich děti zajímá, třeba se podílejí na přípravách příměstského tábora.

Biblické kroužky jsou ale trochu „průtokáče“. Některé děti jdou ze zvědavosti a chytnou se, některé chvíli, někdy i pár let, a pak zmizí. Někdy se třeba po dlouhé pauze vrátí. Ale určité jádro zůstává, s těmi pak děláme hry, a většinou jsme už provázáni i nějak jinak, třeba díky puťáku nebo táboru, kde ti starší pak dělají vedoucí. Několikrát jsem byla i požádána, abych nějaké dítě pokřtila. Takové děti pak do sboru aktivně zvu a zapojuji i do sborového života.
Ale nedělám to prvoplánově kvůli tomu. Děti zvu, ale dovést je do kostela není můj cíl. Ale někdy mě fakt překvapí, když někdo o křest požádá. U někoho to předpokládám, a on nic, a pak přijde někdo, koho bych vůbec nečekala.

Jak se vůbec ta dětská víra projevuje?

Pro děti vůbec není otázka, zda Bůh je. Je jasné, že je. Jdu do „bibláku“ (biblického kroužku – pozn. redakce), protože Bůh je. A „biblák“ díky biblickým příběhům v dětech jejich víru kultivuje. Jaká je ta jejich víra? Různá; andělíčci, ježíšci, různé jevy, příroda. Děti vnímají velmi dobře, že Bůh nebo „něco“ je.

Proč chceme lidem o své víře říct? Je to tak, že mám poklad, který bych ráda sdílela, a proto mluvím? Proč to vlastně dělám? Jaká je ta motivace?

To bylo moje velké zjištění na začátku služby. Sbor vymíral. Konaly se bohoslužby, jinak nic. Sbor toužil po naději, že takhle to neskončí. A mě trápilo, že mám spoustu dětí na kroužcích, ale do kostela jde jen moje rodina. Co s tím? Mám je víc zvát? Proč nepřejdou práh farské zahrady?

Musela jsem si to přestat nárokovat a to mi kupodivu pomohlo. I když trochu mě to trápí pořád. Všichni faráři by chtěli mít lidi na bohoslužbách. Ale lidi k tomu musí přijít sami, to je jejich cesta, kterou za ně nikdo neprošlape.

Vedeš k víře děti ve škole, nějak jim zprostředkováváš, co to znamená. Funguje to i s vlastními dětmi? Máš nějaký fígl pro rodiče, kteří by chtěli vést k víře svoje děti?

Včera jsme zrovna mluvili s Petrem o tom, jak je ta korona v tomhle výzva. Není nedělka, náboženství. Ale základ by měl být z rodiny, to je základní jednotka církve. Když se v rodině bojíme nebo neumíme žít jako společenství, chybí to.

Co s tím? Co by farář mohl nabídnout, jak lidi povzbudit, aby jim to šlo, aby to zkoušeli?

Na jaře byli lidi hladoví; jak to s námi bude? On-line, podcasty… Pro mě je to podpora a povzbuzení. Ale moje děti to nezajímá, potřebovaly by mít bohoslužby s námi. Trochu jsem si myslela, že udělám publikum ze své vlastní rodiny, že budeme bohoslužby vysílat od nás. Ale ani to nebylo ono.

Nakonec připravuji bohoslužby pro lidi ze sboru a pak slavíme jen jako rodina. Nestydíme se před sebou modlit, dokážeme spolu zpívat, bavíme se o tom, jak k nám biblický příběh promlouvá. Jedna z cest je podpořit rodiny, aby se nebály poodstoupit od toho, co je komfort, od toho, na co byli zvyklí. Je skvělé, když se to povede dělat s nejbližšími.

Petr má teď nápad, že bychom o tom mohli napsat jako rodina knihu. Pro ty, kdo chtějí slavit bohoslužby doma: jak připravit první modlitbu, jak oslovit děti…

Tvůj dávný sen byl stát se kaplankou. Nedávno se to podařilo. V čem teď tvoje kaplanská práce spočívá?

Kaplanská služba se díky covidu proměňuje. Na začátku byla nemocnice paralyzovaná, teď je to jiné, spousta lidí už je promořených, strach už není tak veliký, už víc víme, jak nemoc vypadá a probíhá. Ale stále jsou zde pacienti, kteří leží s jinými nemocemi a trápením, než je covid. Přesto je všechny spojují témata jako bolest, strach, existenciální hledání, trápení v rodině.
Primář infekčního si nás zavolal, abychom chodili jako kaplani i na covidové jednotky. Pomoc je teď zapotřebí ze všech stran a všemi způsoby. Přiznám se, že je to těžké. Ti pacienti jsou připojeni na různé přístroje; jsou ve vážném stavu, ve stresu, neklidní. Kaplani zde mají své místo jako ti, co mají čas je vyslechnout, slyšet jejich obavy a trápení. Na tak vytížených pracovištích, jako je covidová jednotka, na to personál nemá čas ani sílu.

Vítá vás personál?

Ano. Jsme pro ně důležití. Občas nás zastaví i nějaký zdravotník. Najde si pár minut, aby si povzdechl: „Ach jo, to jsem ještě nezažil. Dneska už mi zemřel pátý člověk.“

Co ty s tím děláš?

Umírající doprovázím i na jiných odděleních, ale často se na to nějak chystáme, komunikuji s rodinou. U covidových pacientů se to liší – dost z nich normálně komunikuje, ale do poslední chvíle je pro ně těžké uvěřit, že můžou umřít. Všechno probíhá mnohem rychleji, a já stihnu toho člověka navštívit třeba jen jednou. Je to pro mě moc silné téma.

V říjnu jsem měla on-line seminář pastorální psychologie a součástí toho byla supervize, hodně jsem ji potřebovala. Je důležité mít supervizora, který mě tím vším dokáže provést. Potřebovala bych to zase.

Jak často jsi v nemocnici?

Dohoda je na 0,25 úvazku. Většinou jsem tam jeden den v týdnu od rána do večera. Pak máme střídavě s kolegou službu na telefonu. Non stop. Pro pacienty i pro zdravotníky. Pro katolické věřící zajišťuju duchovní péči a svátosti, což znamená návštěvu kněze. V době covidu ho ale já doprovázím, aby se zajistila všechna hygienická opatření. Duchovního nemocnice k umírajícím pustí. Jako kaplani také patříme do paliativního týmu. Nejen v rámci infekčního, ale v rámci celé nemocnice.

Baví mě si s tebou povídat. Dodává mi to nápady… Pořád se koukám, jak jsi – prostě radostná. Kde to bereš?

Nevím…

připravila Lenka Ridzoňová