(ČB 1/2021) Už domachroval, živě jsme se pochechtávali Sváťovu vtípku, když vyprávěl, jak bude znít nápis na jeho náhrobním kameni. Už teď se skví na jeho parte. A také jsme všichni věděli, že za tím není snaha být vtipný; ale že jde o veliké přemýšlení o smyslu života. O životě před smrtí, se smrtí, životě navzdory smrti; životě v nebi, kde Jidáš a Ježíš spolu tiše rokují.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Zdálo by se, že Sváťa domachroval 20.prosince; ale on domachroval mnohem dříve; určitě ve chvíli, kdy poprvé tento vtip pustil do světa. Podařilo se mu to, co mnohým se nepodaří do posledního dechu-udělat si ze svého ega, ze svých úspěchů, ze svých životních výdobytků normální obyčejnou srandu.

Když nás dostihla zpráva o jeho úmrtí, začali jsme štrachat po šuplících a dávali na internet vzpomínky i fotografie. A jedna dáma se zlobila, že se teď každý chlubí, že se s Karáskem znal a byl jeho přítel. A nejmenovaný kolega Klinecký ji uklidňuje, že za to nemohou ti lidé, co se teď chlubí Karáskovým přátelstvím, ale že za to může právě on, protože uměl být přítelem mnohých.

Učil nás svobodě; pohybu na svobodě. Pohybu mimo církev; k lidem. Poprvé v životě jsem ho potkal jako malý kluk, když k nám přijeli na faru případně se ucházet o místo faráře v Opatově. Přijel se Stáňou, kterážto měla pončo a byla krásná a Sváťa ji vzal za ucho. A byli non konformní. Všechno se mi líbilo. Učil nás kázat.

Karásek káže (volný citát): „Přátelé v Kristu, je-li v nás přítomný živý Bůh, je-li částí našeho srdce, je-li vdechnutou živostí naší duše, je-li hlasem našeho svědomí a jiskrou našeho oka, pak sám Bůh vytváří z našeho života, z hodin a dnů, které máme k dispozici, smysluplný celek. On vytváří z našeho života směřování, cestu odněkud někam. Nestojíme na místě… Byli jsme vpuštěni do času. Nevíme, odkud jdeme a nevíme, kam jdeme. Na své cestě své vlastní cestě nerozumíme, protože cestu vytváří Bůh sám. Ovšem jen tehdy, když mu přiřkneme onu vedoucí úlohu a vůdčí roli… Jsem veden, když veden jsem, proč právě jsem. Až cestou vzniká cesta, ta cesta, které nerozumíme.

I cestu lidu Božího, lidu víry vytvářel a dodnes vytváří Bůh sám. V Mojžíšově době to byly veliká, slavná cesta, s těmi sm

utnými událostmi. Mojžíš nese desky záchrany svému lidu a nachází lid při teleti. Lid tančí tanec své zhouby. Mojžíš rozbije vše co může a pronese: „Sem ke mně, kdo je Hospodinův“. Na zbořeništi všeho svatého zní hlas formování víry“. V r. 1990 Sváťa přidá k textu tuto aktualizaci: „křesťané v Československu jsou náhle v nové situaci. Za zády Egypt. Za zády máme dvě světové války a zvůli ateistické totality. Před námi je dar svobody spadlé z nebe. Nezasloužený dar. Kdyby zůstalo jen na nás křesťanech, tak by zvůle bezpráví mohla trvat další století. Vždyť my jsme si zvykli, naučili se v tom bruslit, naučili jsme se mlčet k bezpráví a zbytečně neohrožovat naše církve, naše sbory, naše rodiny a hlavně pak naše chatrné postavení. Nevybojovali jsme si svobodu, a přesto ji máme…V duchovních ruinách zví hlas Hospodinův, hlas Kristův. Já jsem ta cesta, pravda i život. A tento hlas svolává a nutí k rozhodnutí, tak k čemu se dáš?“

O co víc Sváťa celý život promýšlí otázku smrti, života věčného, o to víc přemýšlí o zbytečných ztrátách lidských životů, mluví i píše o světě válek. Když vypuká první válka v Zálivu, píše seriál úvah válečných. O to větší radost jsme měli všichni na mojí první misi v Bosně a Hercegovině, když Sváťa se skupinou Pozdravpánbu přijel koncertovat našim

vojákům. Vystoupili sedmkrát a všude zpíval svoji nezapomenutelnou Omaha beach. Bylo to před dvaceti lety; když Sváťa zemřel, ozvalo se mi i po těch letech několik kolegů, vojáků veteránů se svými vzpomínkami…
Poslední moje vzpomínka je spojena se Sváťovým snem, všechny nás jednoho dne spojit. Myslím, že byl inspirován Ježíšovým slovem k učedníkům, že odchází na nebesa, aby tam každému připravil místo, pokojík u Otce. Sváťa snil o velikém domově důchodců; měl být v jižních Čechách, jmenoval by se Veselý starobinec a každý druhý z nás už tam měl zapykaný svůj pokojík. Nezlobme se na Sváťu, že tento svůj nesplnil. Možná snil o tom veselém starobinci v nebesích a tam nám určitě nějaké místo bude držet. Je ovšem jen na nás, abychom si tam cestu svým jitím životem a žitím s Pánem či bez Pána nezavřeli.

Svatopluk Karásek zemřel 20. prosince 2020.

Výňatek ze vzpomínkových bohoslužeb, redakčně upraveno.

Pavel Ruml