(ČB 1/2021) Jan Pokorný, bratr farář, se narodil 18. prosince 1918 v Brně. Dožil se tedy požehnaného věku 102 let. Sto dva let. Časový úsek, který si lze jen těžko představit a který zahrnoval i mnoho dějinných zvratů a událostí. Shodou okolností byl Jan Pokorný stejně starý jako naše republika i jako naše církev.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Požehnání mít ho tak dlouho nablízku to bylo, věříme, nejen pro nás, jeho rodinu, ale i pro společenství sboru a jeho přátele. Prožil dlouhý a naplněný život a až do posledních dní si udržel svoji laskavou a optimistickou povahu a především vděčnost, se kterou život a všechny Boží dary přijímal. Když jednou konečně vyhověl opakovanému volání rodiny po sepsání svých vzpomínek, odevzdal krátce nato asi tři listy textu s tím, že to je všechno. Přestože rád vzpomínal na své dětství a mládí, na své rodiče a různé, hlavně radostné události a historky ze života, vždy uměl žít a žil především přítomností, s vděčností za každý nový den.

Musel přitom překonat mnohé těžkosti a protivenství, i přímo ohrožující jeho život. V mládí Honza prodělal těžkou tuberkulózu, ale uzdravil se, a právě i tato životní zkušenost přispěla k jeho rozhodnutí pro studium teologie.

Ani to však nebylo jednoduché. V roce 1939 vypukla druhá světová válka a byly uzavřeny vysoké školy. Studium tedy neprobíhalo oficiální cestou, ale formou seminářů, které fakulta organizovala v Husově domě v Praze a absolvovat bylo možné až po válce. Později v Brně získal Jan doktorát z filosofie. Farářskou službu ale vykonával již v průběhu války, působil v Brně jako vikář v Blahoslavově domě a sloužil například i pohřby na brněnském Ústředním hřbitově.

Další život Jana Pokorného lze ukotvit a popsat v souvislosti s místy, se kterými byl těsně spjat: Nejprve s Vysočinou, jeho milovaným krajem, kde začínal své farářské poslání, což bylo v Prosetíně u Bystřice nad Pernštejnem. Dalšími místy bylo Rovečné, odkud pocházela část jeho rodiny, nebo Bystré u Poličky, kde později pravidelně trávil letní dovolenou. Na svoje první působiště a členy sboru, nejen prosetínské, ale i z okolních míst, s velkou láskou celý život vzpomínal, a při každé příležitosti tam rád zavítal. Stejně tak na Sázavu a později na Blažkov, do letních táborů sborů Brno I a Brno II, kde vedl sborové pobyty a které byly místem mnoha nezapomenutelných zážitků a stmelení sborového společenství nad Božím slovem. Životu a zdravému vzduchu na Vysočině, když do kazatelských stanic a na biblické hodiny docházel pěšky několik kilometrů, také přičítal upevnění svého zdraví, kterému se pak bez závažných nemocí těšil až do vysokého věku.

Betlémský kostel, fara a zahrada na Pellicově ulici. Tento „ostrov“ uprostřed města Brna se stal dějištěm další, čtyřicetileté etapy života Jana Pokorného ve službách prvního brněnského sboru. U založení kostela v Pellicově, prvního českého evangelického kostela v Brně, stál jeho dědeček Václav Pokorný. Na něj Jan také často vzpomínal.

Prakticky celé období farářské služby v Brně se krylo s obdobím komunismu, což s sebou pro svobodně smýšlející lidi, křesťany, neslo mnohé obtíže. I Jan Pokorný se musel potýkat s úřady, zvláště když působil v době normalizace jako člen synodní rady. Byla to práce velmi těžká, často na hraně a psychicky náročná. Jak k tomu on sám podotýkal, šlo o to zachovat dva základní

úkoly církve: zaprvé život ve sboru, zadruhé nezradit své vyznání a křesťanský přístup k životu. Kromě farářské činnosti a péče o sbor se s velkým nasazením a neúnavně věnoval křesťanské službě, v čemž mu velmi pomáhala i jeho žena Alena. Za jejich pomoc, za Janovy návštěvy v nemocnicích, ústavech, domácnostech, za slova útěchy a povzbuzení i za praktickou pomoc byli vděčni mnozí členové sboru, ale i lidé mimo církev. Kdykoliv se mohli přijít poradit a požádat o pomoc přímo do farního bytu. Křesťanskou službu měl Jan Pokorný na starosti i v synodní radě.

Bratr farář Pokorný měl lidi rád, měl o každého zájem, s každým uměl promluvit a byl trpělivý posluchač. Měl obdivuhodnou paměť na jména a pamatoval si také množství rodinných historií a rodinných vazeb, mnohdy do několika pokolení nazpět. Nebylo výjimkou, především s jeho přibývajícím věkem, že některé z evangelických rodin provázel od konfirmací, svateb rodičů, křtů dětí až po pohřby prarodičů.

Sametová revoluce v roce 1989 byla nečekaným a neuvěřitelným zvratem a radostí. To už byl Jan Pokorný v důchodovém věku, na farářský odpočinek odešel v roce 1992. Stále však při mnoha příležitostech a v různých kostelích v Brně i na Vysočině službou slova vypomáhal.
Poslední etapu svého života prožil na Vránově ulici v Řečkovicích, zpět v domě svých rodičů a v obětavé péči své dcery a zetě, Aleny a Pavla Nagyových. Bylo to dalších 19 let. Měl stále bohatý program a účastnil se dále bohoslužeb, biblických hodin, kavárniček a podobně.

Až do podzimu loňského roku rád také občas pobýval u dcery Dagmar a v létě u nejmladší Evy na chalupě v Prosetíně u Skutče.
I poté, co už mu zhoršená fyzická kondice neumožňovala vycházet, dodržoval svůj pravidelný denní režim; každé dopoledne věnoval studiu teologie, jazyků, četbě nebo luštění německých křížovek. Nepřestával sledovat události doma i ve světě a samozřejmě se věnoval i dění ve sboru, využil také aktuální novinku – účast na biblických hodinách online. Vděčně přijímal návštěvy a s mnoha přáteli a známými byl stále v telefonickém i písemném kontaktu.

Rád trávil čas v kruhu své rodiny. A to nejen té nejbližší, u Pokorných to znamenalo i velmi úzké a přátelské vztahy v širším příbuzenstvu. Především s jeho sourozenci, Dagmar Zbytovskou a Petrem Pokorným, jejich dětmi a rodinami. Těšil se ze svých vnuků a pravnuků, vždy se živě zajímal o život každého z nich. S radostí připočítával každý nový přírůstek do rodiny a v tomto roce se těšil z dosaženého skóre dvanácti pravnuků, s třináctým očekávaným v lednu příštího roku.

Bratr Jan Pokorný zemřel čtvrtou adventní neděli, 20. 12. 2020.

Vzpomínka, kterou připravila rodina J. Pokorného pro pohřební bohoslužbu (redakčně kráceno).