(ČB 11/2020) Povídat si o tichu může znít jako paradox. Kolik inspirativních myšlenek však lze na toto téma říci, to nám ukázal mnich z trapistického kláštera v západočeském Novém Dvoře. Bratr Maria Theofan (*1991) po studiu ekologie na střední škole ve Spáleném Poříčí k trapistům v roce 2010 vstoupil. Slavné sliby složil v roce 2017 a o rok později přijal jáhenské svěcení. Studuje filosofii a provádí těžbu v klášterních lesích. Co nám pověděl o životě v tichosti, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Můžete nám na úvod krátce představit, kdo jsou trapisté a kde v České republice působí?

Trapisté jsou mniši cisterciáckého řádu, což je reformovaná větev benediktýnů, pocházející z 11. století. Žijí podle Řehole svatého Benedikta z Nursie (6. století). V České republice je jeden klášter mnichů v Novém dvoře, na půl cesty mezi Plzní a Karlovými Vary, založený v roce 2002 francouzským opatstvím Sept Fons. Pak jsou tu rovněž trapistky pocházející z Itálie. Ty sídlí v Poličanech nedaleko Benešova u Prahy.

Co jsou hlavní důrazy, které trapisté ve svém způsobu života vyzdvihují?

První povinností a zároveň darem mnicha je modlitba. Trapistický mnich by se měl s časem stávat mužem modlitby. Jeho život se odehrává z velké části v kostele, kde slaví liturgii, zpívá denní modlitby církve (sedmkrát za den a jednou v noci), zde rovněž tráví dlouhé hodiny před reálnou přítomností Krista v eucharistii a věří, že je zde za tisíce lidí, kteří Boha neznají nebo na něho nemyslí. Vše ostatní v mnichově dnu – práce, četba Písma svatého i rozmanité literatury, bratrský život atd. – by mělo být zaměřeno více či méně k modlitbě.

O trapistech se říká, že za zdmi jejich klášterů panuje tak přísný řád, že nesmějí ani promluvit. Jaká je skutečnost?

Skutečnost této vznešené pověsti pramálo odpovídá. I když před II. vatikánským koncilem byla praxe mlčení v našich klášterech ještě velmi radikální. Staří mniši vyprávějí, jak měl každý kartičku s dvěma či třemi jmény bratří, se kterými mohl mluvit. Vše ostatní se vyřizovalo přes znamení, což je taková znaková řeč. Po koncilu se ustavila možnost „funkčního slova“, které se uplatňuje v rámci práce, když je třeba něco vysvětlit nebo se na něčem domluvit. Je pravda, že dneska jsme od tohoto ideálu daleko. Striktní mlčení se dodržuje jen na určitých místech a při určitých činnostech – v kostele, při jídle, v noci. Jinak je ticho něčím, k čemu se musíme neustále vracet a obnovovat jeho radikálnost v každodenní praxi. Zároveň je ale třeba hned dodat, že kdo chce v tichu žít, musí rovněž umět ve správnou chvíli a správným způsobem mluvit. A to je zrovna tak náročné jako mlčení.

Jak jste se k trapistům dostal?

O trapistech jsem se dozvěděl od matičky, která se účastnila slavnosti posvěcení kostela. To mi bylo asi patnáct. Přijel jsem poprvé a uchvátila mě jednoduchost a pravdivost takového způsobu života. Vše zaměřeno k tomu podstatnému. Ale to jsem byl ještě daleko od toho, abych do kláštera vstoupil. Každopádně rozhodující bylo Boží povolání, které se projevilo jako jemné pozvání k životu s Pánem. Kdybych si měl vybrat pouze na základě vlastních představ a dispozic, asi bych si dal sraz s Pánem někde jinde… A pak bych se divil, že nedorazil.

Jak vypadá v klášteře váš obvyklý den?

Vstáváme ve tři ráno. Ve tři patnáct začíná v kostele modlitba matutina, která trvá asi hodinu. Pak podle možností buď zůstáváme na modlitbu v kostele, nebo se vrátíme do postele. Kolem půl sedmé se scházíme v kapitulní síni k poslechu jedné kapitoly z Řehole sv. Benedikta a pak následuje komunitní mše svatá; osobní modlitba díkuvzdání za dar eucharistie; lectio divina: četba Písma svatého a dalších knih či účast na přednáškách. V devět hodin je v kostele modlitba tercie. Pak práce: vaření, uklízení, starost o ovce, výroba hořčic či krémů, vždy proložené individuálním setkáním se staršími mnichy. V poledne sexta a společný oběd. Ve dvě nona a práce spíše venku: sázení a těžba v lese, práce na zahradě, údržba okolí. Večer modlitba večerních chval a osobní modlitba, večeře a kompletář před spaním.

K životu v klášteře jistě patří velké množství času stráveného v tichu. Co to člověku přináší?

Prvním účinkem ticha je srážka se sebou samým a s mým vnitřním světem, ve kterém se to hemží vzpomínkami, touhami, přáními, ale i závistí, posuzováním, strachem atd. Uvědomění si toho, co se v člověku děje a čím se nechává často pohltit, působí nejprve trochu šok, ale bez tohoto výchozího bodu nemůže vstoupit do opravdového vztahu s Bohem. Poznání sebe sama je tedy prvním plodem ticha. Ale nesmí se zůstat jen u toho. Cílem ticha je udělat místo druhému. Uvědomit si, že člověk má neustálý sklon uzavírat se do sebe, starat se pouze o vlastní myšlenky a často kašlat na ty druhé.

Proč se trapisté vydali cestou ticha, dobrovolného omezení vzájemné interakce a komunikace?

Když svatý Benedikt mluví o tichu, cituje Písmo svaté: „dlouhé žvanění se neobejde bez hříchu“. Tento přístup, který se zdá být negativní, je spíše vyjádřením závažnosti lidských slov. Omezení interakce není ale pouze nějaká privace ze strachu před hříchem. To by bylo trochu krátkozraké. Jde o vytvoření určité komunitní atmosféry, ve které, přestože žijeme společně, se můžeme zároveň snažit obracet se v modlitbě k Pánu.

Není to trochu oxymóron? Život v komunitě, a přitom v tichu a samotě…

Řekl bych, že je to spíš šťastná souhra. Prvním cílem společného života je možnost rozvíjet bratrskou lásku, která je druhou stranou jedné mince modlitby. Bratrská láska se může ale naprosto obejít beze slov.

Stává se vám někdy, že už je toho ticha na vás příliš?

Musím přiznat, že mám někdy chuť zazpívat si nějakou písničku, co jsem poslouchal před pár lety. Naposled to byla jedna od Vlasty Redla, ve které zpívá: „Hrajte mi blues, ať si s ním zacpu uši, ať neslyším ticho, co mi zbylo v duši…“ Nikdy předtím jsem tomu nevěnoval pozornost, ale teď jsem si řekl, že to je přesně ono. Po nás se naopak žádá, abychom to ticho v duši poslouchali a nechali je zaznít i na místo těch, kdo si zacpávají uši rytmem blues.

Člověk je ale biologicky nastaven jako tvor společenský. Existuje nespočet vědeckých studií o tom, že má samota neblahý vliv na fyzické i psychické zdraví. V čem může být blahodárná?

Bohužel asi neexistují studie, které ukazují, jak je psychicky nezdravé zabývat se neustále jen sám sebou. Opět se to může zdát paradoxní, ale samota chápaná v křesťanském smyslu neznamená být pouze sám se sebou. Nikdy nejsme pouze sami, neboť Bůh je nám přítomen vždy. O tom mluví svatý Benedikt, když začíná hovořit o pokoře. Nejen Bůh, ale i andělé jsou neustále přítomni nejen naší tělesnosti, ale i všem našim myšlenkám. Opravdová křesťanská samota spočívá v tom uvědomit si tuto neustálou Boží přítomnost a naučit se v ní žít. Stejně tak naučit se opravdové službě svým bratřím, kteří jsou neustále na dosah.

Jistě cítíte významový rozdíl mezi tichostí a tichem. Co pro vás tyto dva pojmy znamenají?

Ticho bude asi pouze vnější absencí hluku, zatímco tichost bude chtěné žití v mlčení a samotě. Dodal bych k tomu osobní zkušenost. Během dne zakouším tichost nejvíce, když se k večeru vracím traktorem po práci v lese a táhnu za sebou pár stromů. Traktor dělá takový hluk, že opravdu není slyšet vůbec nic jiného. A přesto právě tehdy je možnost se vnitřně ztišit s pohledem na kříž na předním skle.

Podle středověkého myslitele, Mistra Eckharta, má člověk na cestě k Bohu „vyjít sám ze sebe“. Eckhart doslova říká: „Kde člověk v poslušnosti vyjde ze svého já a zbaví se svého, tam musí v tomtéž okamžiku nutně vejít Bůh.“ Souhlasil byste s ním?

Myslím, že tato formulace dobře ukazuje i podstatou mlčení, ve kterém jde o odpoutání se od sebe. Na rovině vůle se ta samá skutečnost projevuje poslušností. Odpoutání se od sebe a zaměření se k druhému je v podstatě vždy skutek lásky. A Bůh je láska. Myslím, že každý už zvládne dotáhnout tento sylogismus do konce.

Myslíte, že k tichosti je schopen dojít každý?

Každý člověk je bytostně zaměřen k Bohu. To znamená k onomu druhému. Tím pádem musí být pro každého možné dát mu ve svém srdci první místo. Samozřejmě pokud myslíme na ticho v širším slova smyslu, pak budou existovat charakterové rysy, které usnadňují ztišení. Ale to není to podstatné.

Nesouvisí to třeba i s tím, koho Pán povolává k zasvěcenému (řeholnímu) životu? Vybavuje se mi pasáž z 1. Korintským, kde Pavel vypočítává různé dary Ducha svatého (1K 12,1–11)…

Když Pán povolává k zasvěcenému životu, neřídí se kritérii, která bychom zvolili my. Není to tak, že by udělal konkurz a rozdílel by služby podle dispozic kandidátů. Když se tak podíváme po různých komunitách, mohli bychom si dokonce myslet, že naschvál povolává tam, kam se nejmíň hodíme. Možná proto, aby podtrhl, že povolaný má žít pouze z jeho milosti. Jednou k nám přijel vysokoškolský student, který chtěl napsat sociologickou práci o tom, že v kontemplativních klášterech žijí samí introverti. Po týdnu mezi námi si naříkal, že jsme mu svou extraverzí celou tezi rozbili.

O tichosti jakožto něčem žádoucím se na několika místech zmiňuje i Bible. Hovoří o tom např. deuterokanonický Sírachovec (Sír 10,28) anebo Jakub ve svém listu – podle něho je tichost „dobrým způsobem života“ (Jk 3,13). Proto by o ni tedy měl křesťan usilovat?

Pokud se nepletu, tak pasáže, o kterých mluvíte, hovoří o tichosti jako známce sebeovládání. Jde o odvěkou moudrost, která praví, že pokud někdo neudrží tak říkajíc svůj jazyk za zuby, nedotáhne to daleko ani na rovině lidských vztahů: „Moudrý se pozná podle mála slov.“ Napříč Biblí ale nalezneme i místa, kde je ticho představeno jako podmínka //sine qua non// pro vztah s Bohem. Asi nejsilněji mluví zkušenost rozbouřeného proroka Eliáše na hoře Chorébu, kde k němu Bůh promlouvá v jemném vánku.

Zdá se mi, že na cestě k Bohu se bez určitého vnitřního ztišení neobejdeme. Hlučí-li ve mně myšlenky, jsem-li roztěkaná, těžko mohu Boží hlas zaslechnout. Z toho by vyplývalo, že schopnost vnitřního ztišení je vlastně jednou z integrálních součástek víry, bez níž by nic nefungovalo…

Určitě máte pravdu. Jen bych upřesnil, že když mluvíme o Božím „mluvení“, nesmíme si představovat, že k nám Bůh bude mluvit ve zjeveních nebo tajemnými hlasy, které zaslechneme, když se náležitě ztišíme. Abychom zaslechli Boží výzvy, je nezbytné naučit se ztišit ve smyslu dát stranou své osobní plány. Bůh ale nejraději používá pro zjevení svých záměrů naprosto banální prostředky. Stejně jako pro spásu světa přijal naši slabou lidskou přirozenost.

Co byste poradil člověku, který se uprostřed toho všeho lidského hemžení, hluku a vizuálního smogu cítí osamocen?

V každodenním životě se vyskytují chvíle, kdy jsme nuceni se zastavit. Myslím teď na naprosto banální situace, jako je čekání na autobus nebo v čekárně, uvíznutí v dopravní zácpě apod. V takových chvílích se můžeme nervovat, sledovat hodinky a hledat způsob, jak vyplnit prázdno, například automatickým vytáhnutím telefonu a vyřizováním „neodkladných“ záležitostí. Můžeme ale také využít těchto chvílí jako nabídek Boží prozřetelnosti k přerušení neustálého kolotoče, ve kterém se odvíjí náš život a který se v posledku točí z velké části jen kolem nás samých. Můžeme zkusit vnímat okolí, vše, co na nás doráží jako vnější pozorovatelé. Ale hlavně můžeme se zkusit ztišit a obrátit se nějakou velmi prostou a kratičkou modlitbou nebo jen pohledem na Pána. Tehdy se nám pootevře prostor, ve kterém se dá dýchat a který je nakonec tím, po čem všichni z hloubi srdce toužíme.

připravila Adéla Rozbořilová