(ČB 11/2020) „Ticho léčí“. To přece znáte, ne? Antibiotikum jím sice nahradit nemůžeme, z rakoviny nás nedostane, ale něco na tomu bude. Může léčit naši duši a jistě se používalo i jako součást léčby závažnějších stavů, třeba v tuberkulózním sanatoriu, možná v psychiatrické léčebně – ticho a klid…
Být zticha ovšem každý nedokáže, sama bych mohla jmenovat dost dam ze svého okolí, někdy je to na zbláznění. Mnohomluvnost může tolik věcí pokazit! Zůstaňme na křesťanské půdě, co mnohomluvné modlitby? Není to na škodu? Není méně ve skutečnosti více?

Někde jsem si přečetla definici tichosti, která se mi zdá moudrá a velmi nevšední: „Tichost je síla, aplikovaná opatrně.“ (!) Tak opatrně, že ji coby ctnost není schopen zdaleka každý rozeznat. Je to tak ostatně se vším, co není nápadné – s nenápadným půvabem, s nenápadnou, neprosazovanou přímostí… Není to viditelné pro každého, ale o to víc to bude těšit toho, kdo to rozpozná, „znalce“. Nepatří však náhodou k ctnostnému životu právě to, že ty ctnostné rysy tak křiklavě vidět nejsou? A že tedy ten, komu jsou takové hodnoty vzdáleny, nemá šanci je registrovat? Copak hlupák pozná, že mluví s někým o dost chytřejším? Copak lhář pozná a ocení, že ten druhý mluví pravdivě? Pozná notorická a zlovolná drbna, že ten pán z vedlejšího domu mluví nějak jinak? A uvědomí si ta ukecaná paní od nás z kostela, že ten, kterého chytila do tenat, během jejich „hovoru“ vlastně celou dobu mlčí a jen opatrně přikyvuje?
Ne, tichost nemá šanci se prosadit po našem. To ale nevadí!

Čtu teď knížku s názvem //Cikánský evangelia//. Vlastně mě moc nenadchla, nic mě tam totiž nepřekvapuje. Epizody s drogami a nevěra i další stinné stránky se střídají s obdobími, která vypadají, že dotyčný je ze všeho venku; a pak zase zpátky dolů, případně i za mříže… Jenomže pak přijde nová epizoda, a ta je docela jiná. Toho cikána se dotkne křesťanská víra, dotkne se ho Ježíš Kristus a vypadá to, že to nebude jen na chvíli. A pak řekne větu, kterou musel vymyslet přesně do mého článku – „Kde najde člověk Boha? V klidu. V tichosti.“ To je hluboká pravda. Nejdřív musím zmlknout. Když mlčím, mám šanci toho slyšet víc, mám šanci, jak se říká, „něčemu naslouchat“. Nebo rozjímat, meditovat, jak kdo, jak kdy… Bez ticha by to nešlo, a ztichlý člověk možná bude žasnout, co k němu dolehne.

Kdo je na straně pravdy, nepotřebuje halasit. Pravda se nehájí nadbytkem slov; pravda pravdoucí je s tichem přímo zasnoubena, a právě tím se umocňuje. „No tak mi řekněte, proč se ten člověk nebrání, když má očividně pravdu?! Proč probůh na svoji obhajobu něco neřekne?“ Neřekne. Můžeme se tomu divit, on ale asi řečnit nepotřebuje; je „nad věcí“, on totiž ví! Možná ví i to, že Ježíš je na jeho straně. To mu stačí.

Však i Ježíš mlčel, že? To ta jeho pravda křičela sama! Pravda obviňovaného a tupeného. Tichá pravda, která je shůry slyšet na věky, ať chceme, nebo nechceme. Člověčí slova tu nejsou potřeba.

Jana Plíšková