(ČB 11/2020) Roman Hajšman řídí obecně prospěšnou společnost s názvem „Možnosti tu jsou“, která dnes dává práci dohromady 220 různě handicapovaným lidem. Portfolio podniku spadajícího pod Diakonii Západ je široké: Kavárna a restaurace, výrobna zdravých svačin, síť secondhandů a nejnověji též v Rakové u Rokycan malá ekologická farma, kde se pěstuje zelenina.

Jak se vám, Romane, farmaří?

Po dvou letech, co naši zahradu budujeme, můžu říct, že kdybych byl býval věděl, co všechno zemědělství obnáší, nebyl bych se býval do téhle činnosti pustil. Práci na poli nebo v zahradě musíte mít nějak pod kůží, rozumět si s přírodou… A to nám jako městským lidem chybí. Také hospodaříme na pronajatém pozemku a nemáme jistotu, jestli se nájemce po několika letech nerozhodne pro někoho jiného. A taky potřebujeme zázemí. Koupili jsme vybydlený statek a chce to kolem deseti milionů, abychom jej dostali do kondice. Taky těžko získáváme dotace… Na druhou stranu – pro lidi, kteří v naší ekozahradě Raková pracují, lidi s různým znevýhodněním, vytváříme výtečné prostředí.

Jak se nápad vaší ekozahrady zrodil?

Naše podniky Zdravá svačina i Café Restaurant Kačaba zpracují zeleniny za půl milionu korun ročně. Řekli jsme si, že si to zkusíme vypěstovat sami, a nabídneme tak našim lidem další zajímavou možnost pracovního uplatnění a rozvoje.

Jací lidé to jsou?

Já říkám, neumíme se postarat o lidi na vozíčku. Bohužel. V našich provozovnách jsou všude nějaké schody, překážky. Jinak máme jediná dvě kritéria: Invalidní důchod, protože takovým lidem se věnujeme, a motivaci k práci. Nic dalšího nás nezajímá. Pracují u nás lidé s psychickým znevýhodněním, po onkologických nemocech, lidé s nemocnými zády, srdcem, cukrovkáři. V ekozahradě máme nově také autistu. Často na našich zaměstnancích není jejich znevýhodnění na první pohled poznat.

Zemědělství se pořád ještě učíte, ale vaše ostatní podniky fungují velmi úspěšně. Považujete se za podnikatele?

Já nejsem povahou byznysmen. Dovedu pochopit ekonomická čísla a pracovat s nimi tak, aby rozumně vyšla – a tím to u mě končí. Takže nějakého člověka s byznysovým myšlením k sobě spíš potřebuju. Pro názornost to vždycky uvádím tak, že sociální podnik dělají dva lidi: Nekrachlo a Všemserozdal. Nekrachlo je byznysmen, Všemserozdal je ten se sociálním cítěním. Tihle dva se musí domluvit a jejich domluva je pro firmu strašně důležitá. Jinak z ní bude po čase buď čistý byznys, nebo zavřou. Ani jeden pohled nesmí převážit a napětí mezi nimi je vlastně základ každého sociálního podniku.

Z obou stran to chce asi velkou dávku pokory, ne?

Proto se myslím, že se naše práce neobejde bez nějakého duchovního rozměru. Bez schopnosti otevřít se tomu druhému, přiznat si, že umím jenom jednu věc a na tu druhou potřebuju někoho, kdo je o dost jiný než já. To nezvládne člověk, který nic nad sebou nevnímá a má pocit, že s prominutím sežral všechen rozum. Když někoho přijímám na vedoucí místo, duchovní rozměr je pro mě důležité téma. Je mi přitom jedno, po jaké cestě ten člověk jde, jestli je křesťan nebo buddhista. Na tom, aby byl nějakému duchovnímu rozměru otevřen, mi ale záleží dost. Sociální podnikání neroste z potřeb, ale z hodnot.

Jak jste se vlastně k sociálnímu podnikání vy dostal?

To je dlouhá historie. Jsem průmyslovák – montování potrubí, turbín a podobně. Moc mě to ale nebavilo. Po vojně jsem se více méně náhodou dal na pekařinu, což je docela paradox, protože já dodneška neumím vařit. V Plzni jsme jako první dělali pečivo z celozrnné mouky, byl to ohromný kšeft! Hrozně mě to bavilo, pracoval jsem i 14 hodin denně, ale ukázala se u mě taková alergie na mouku, že jsem musel skončit. Pak jsem chtěl pracovat s dětmi, ale nepustili mě k tomu, že na to nemám školy. Zakotvil jsem ve Škodovce a pomocí ultrazvuku hledal v turbínách a reaktorech vady. To už jsem se potkal s mou nynější manželkou Kájinou. Měla z prvního manželství těžce postiženého chlapečka Davida. Ležel, rozlišoval světlo, tmu. Krmili jsme ho, cvičili s ním. Štvalo nás, že v Plzni není žádný stacionář – denní, týdenní. Přes různé známosti jsme sehnali kontakty na rodiče s podobně postiženými dětmi, založili občanské sdružení a z toho se postupně různými oklikami vyvinul denní stacionář Človíček a plzeňská Diakonie.

Které jste se stal ředitelem.

On se totiž na to místo nikdo nehlásil. Manželka Kája mi říkala, ať to zkusím, ale mě to připadalo jako nesmysl. Pořád jsem ještě pracoval ve Škodovce, v hutích, mezi odlitky. Ale nakonec jsem se odhodlal. 3. 1. 2004 jsem nastoupil – a tu noc náš Davídek zemřel. Bylo mu osm.

Z toho až mrazí.

Je to zvláštní, ale nás takové události provázejí. Náš podnik Zdravá svačina zahajoval Jirka Krzanowský. Mladý chlap, nesmírně schopný. Zemřel doma na gauči s malou dcerkou v náručí. Mohla za to mikrotrhlina na aortě. Jeho fotka dodnes visí ve výrobně, kterou zakládal. Pro zaměstnance hodně znamená. Já mám u sebe v kanceláři zase fotku Davida. Když se něco nedaří, tak na něj koukám a říkám mu: „Davide, makej, potřebuju tvoji pomoc.”

Možnosti tu jsou o.p.s. sídlí v Plzni. Společnost tvoří:

• Café Restaurant Kačaba (od roku 2005). V centru Plzně nabízí snídaně, denní menu, obědy, večeře, minutky, moučníky, posezení u kávy a čaje. Mimo to pořádá kulturní večery – promítání filmů, koncerty, vernisáže.
• Síť obchodů s oblečením z druhé ruky Secondhelp. V Plzeňském kraji jich je devět + jedna prodejna pojízdná. 80 % zaměstnanců tvoří lidé se zdravotním postižením.
• Zdravá Svačina. Podnik nabízí školám a jejich žákům cenově dostupné a kaloricky vyvážené svačiny a vedení školních bufetů. Zabývá se též cateringy pro malé a střední podniky.
•  Ekozahrada Raková. Pěstuje širokou škálu chemicky neošetřené zeleniny a je ve dvouletém přechodném období pro udělení certifikace BIO.

Adam Šůra