(ČB 9/2020) Navykli jsme si dívat se na společnost jako na množinu izolovaných jedinců. Málo si proto uvědomujeme, že pomoc jednomu člověku je zároveň pomocí mnoha dalším. Nikdo přece zcela nežije izolovaně. Málokde je to tak patrno jako právě v hospici. Pečujeme o jednoho člověka v neopakovatelné situaci, v poslední fázi jeho života. Tato konkrétní a velmi specifická pomoc se však přenáší na mnohé další lidi, nejčastěji blízké i vzdálenější příbuzné. Ti možná mají ještě celý život před sebou. Jeho kvalitu však velmi může ovlivnit vědomí, že jejich tatínek, maminka, dědeček, babička, odcházeli ze světa pokojně, důstojně a v láskyplném prostředí. Svědčí o tom dopisy, které přicházejí do našeho hospice, hospice Citadela, který je součástí Diakonie Valašské Meziříčí.

Poslechněte si článek:

„Měla jsem jen velmi malé povědomí o tom, co hospic je. Neuměla jsem si představit, jak to tam chodí, zda vůbec můžou babičce i celé naší rodině pomoci,“ napsala nám třeba paní K. O svou nemocnou babičku se s pomocí široké rodiny starala už delší dobu. Šlo to ale stále obtížněji. Nakonec babičku odvezli do nemocnice. Ale proti její vůli, v nemocnici být nechtěla.

A v této bezvýchodné situaci se paní K. obrátila na náš hospic. I když přesně nevěděla, co od něj může čekat. Rychle jsme její nejistotu rozptýlili. „Konečně jsme měli možnost oprostit se od všech stresujících povinností, s péčí spojených, a intenzivně s naší babičkou trávit její poslední chvíle,“ stojí v dopise paní K. „Poslední den, který jsme spolu byly, vypadala babička nejklidněji z celého období její nemoci. Dokonce jsme si s mojí maminkou říkaly, že nám připadá, jako by se usmívala. Sledovala jsem její oči a pozorovala veliký klid a smíření. Otočila jsem jí postel směrem k vaší krásné zahradě, aby měla výhled. Nemohla se pohledem odtrhnout od nebe a stromů,“ napsala nám paní K. ve svém krásném dopise.

Podobný nám přišel od paní V. I s rodinou žije v zahraničí, proto by o svou umírající maminku těžko mohla pravidelně pečovat. „V tomto pro mě a celou rodinu tak těžkém období jsem měla ve Vás všech oporu a při mých odjezdech do velmi vzdáleného domova jsem věděla, že maminku nechávám v dobrých rukách,“ stojí v jejím dopise. „Budu si jistě pamatovat mnoho momentů a slov. Paní doktorku Kvitovou, která s maminkou často rozmlouvala a našla pro ni ta správná slova, trpělivě a pravdivě, bez nalhávání a zároveň citlivě… Nezapomenu na sestřičku, která mně do parku, kam jsem maminku na lůžku vyvezla, donesla polštářek a deku pro mne, abych si na lavičce mohla odpočinout. To jsou ta gesta, která dojímají…“

Když paní V. napsala, že v našem hospici se potkává „švýcarská kvalita s valašskou dobrosrdečností,“ samozřejmě nás to potěšilo. Jako důležitější však vnímáme jinou pasáž dopisu: „Vaše Citadela uchovává lidem v jejich poslední části života lidskou důstojnost i potřebný klid na rozloučení s životem a se svými nejbližšími. Člověk odcházející z tohoto světa by měl cítit, že nežil nadarmo, že bude žít v dalších pokoleních a v našich srdcích. Měl by vědět, že třebaže nadešel jeho čas, my pozůstalí ho budeme postrádat. A tak jsem nabyla pocitu, že u Vás se zachází se starým člověkem tak, jak by to mělo být, s patřičnou úctou k tomu, co za sebou nechává. Dáváte mu pocit, že se nemusí bát – pocit jistoty.“

Nejinak to vidí i paní Z., jejíž maminka po operaci skončila v léčebně dlouhodobě nemocných. Trvalo to týden, než se podařilo vyřídit vše potřebné a maminku převézt k nám do nemocnice. Po dvou dnech pobytu v hospici pak zemřela. „Díky i za ty dva dny!!!,“ napsala nám paní Z. „Nebylo lehké vidět maminku odcházet, nebylo lehké se s ní rozloučit, není to lehké ani teď, po měsících, kdy začínáme vyklízet dům, ve kterém rodiče žili a kde jsme i my vyrůstali. Narážíme na spoustu fotek a jiných drobností a s nimi spojených vzpomínek a vše se vrací… Díky Vám jsme poznali, že člověk i v této fázi života a umírání může být stále člověkem.“ Na závěr svého dopisu připojila paní Z. krásný vzkaz: „Přejeme Vám do dalších let Vaší práce hodně Božího požehnání, zdraví, štěstí, lásky, statečnosti a síly, ať Vás tato nelehká práce naplňuje radostí z toho, že jste pro klienty i jejich rodiny anděly!“
Jak by nás naše práce nenaplňovala radostí, když dostáváme takové krásné dopisy?

Zuzana Venturová, Diakonie ČCE